Tři bratři – Pepa, Jan a Matěj – jsou po letech vysláni do světa, aby si našli nevěsty a zbavili se svých nedobrých vlastností (splašenosti, nepořádnosti a nerozhodnosti). Postupně zažijí tři známé pohádkové příběhy – O Šípkové Růžence, O Červené Karkulce a O dvanácti měsíčkách. Pokud si však myslíte, že je znáte a že proto nemusíte na tuto pohádku do kina, tak se docela mýlíte, protože (nejen) díky písničkám dua Svěrák-Uhlíř si je budete moci poslechnout tak, jak jste je dostud neslyšeli. Navíc s plejádou těch nejznámějších českých herců a hereček i v těch nejmenších roličkách. Nevěříte? Věřte!

Česká pohádka. To je žánr, který má mnoha, mnoha, mnohaletou tradici. Pyšná princezna, Princezna se zlatou hvězdou, Tři veteráni, S čerty nejsou žerty, … A také samozřejmě Tři oříšky pro Popelku, bez které si nedovedou představit Vánoce dokonce ani v Německu či v Norsku. Jenže všechny uvedené spatřily světlo světa už před desítkami let. V posledních dvou dekádách se jich mnoho neurodilo. Ta nejpřísnější kritéria by asi snesly pouze Princezna ze mlejna, Nesmrtelná teta, snad Jezerní královna a patrně i Anděl páně. Určitě ale Kouzelný měšec, který vznikl v koprodukci s Německem (Tři bratři s Dánskem) a Lotrando a Zubejda (s Bulharskem), pod níž je coby scenárista, vypravěč a autor textů písní také podepsán Zdeněk Svěrák, jenž je skutečným národním pokladem.

Ani v jeho nejnovějším scénáři k filmu Tři bratři nechybí ten typicky jemný „svěrákovský“ humor, který máme všichni už od Jáchyma tolik rádi. Objevují se tu některé úžasné nápady, přičemž hlásící se dětské siluety u dolní kantny (rám obrazu) budou určitě tím neúžasnějším, jelikož musím napsat, něco podobného jsem ve filmu ještě asi fakt nikdy neviděl! A takto hravý je celý tenhle počin, jímž jeho tvůrci zároveň dokazují, že díky ždibetu invence to v klidu jde i bez drahých CGI efektů! Sám autor scénáře, textů písní (kde si opět svým nezaměnitelným způsobem hraje se slovy) a spoluautor hudebně-divadelního pásma, které uvádí Národní divadlo a kterým se film inspiruje, byl potom obsazen do role moudrého vypravěče, jenž velmi vtipným způsobem jednotlivé příběhy propojuje a glosuje.

Titulní bratry ztvárňují Zdeněk Piškula, Vojtěch Dyk a Tomáš Klus, přičemž režisér Jan Svěrák se nechal slyšet, že u posledních dvou zmíněných ani nevěděl, jak známí ve skutečnosti jsou. Nedá se však říci, že by zrovna tihle tři měli zároveň i role hlavní. Kupříkladu ve třetí pohádce tuto úlohu přebírá mladá a talentovaná Sabina Rojková. Ve druhé pak vlastně mladičká Lucie Maria Šťouračová coby Karkulka. A v té první? V té na sebe, přestože David Matásek (král), Zuzana Norisová (královna), Oldřich Kaiser (otec bratrů s nepříjemně křupajícími prsty) a Gabriela Míčová (matka bratrů) mají možná více prostoru, strhává největší pozornost Jiří Lábus jakožto Baba z mokřin. To více než dvacet let trvající namlouvání Marge Simpsonové zřejmě podvědomě režiséry nutí jej obsazovat do v podstatě ženských rolí.

Dále se tu objevují třeba ještě Oldřich Vlach, Miroslav Táborský, Miroslav Vladyka, Bolek Polívka, Veronika Kubařová, Ivana Chýlková, Marie Rottrová, Petra Černocká, Jitka Čvančarová a Pavel Liška jako hlas holuba. Přestože se všichni zdrží na plátně jenom chviličku, čili mají pouze cameo, nelze říci, že by jejich přítomnost nebyla plnohodnotně využita. A to platí úplně o všech, což se dá považovat za opravdový unikát. To samé platí i o vlkovi, který je vyráběný pěkně „postaru“. Přesto svou úlohu plní dokonale – rodiče svým zjevem pobaví a děti postraší (hororovější prvky jsou tu celkem asi tři, ale i ty přece k pohádkám patří, ne že ne). Ovšem to neznamená, že by se ve Třech bratrech nevyskytovaly vůbec žádné CGI efekty. Jsou tu a díky společnosti UPP snesou srovnání s hollywoodskými velkoprodukcemi!

Nějaký ten nedostatek se tu přesto najde. Teď nejde ani tak o to, že Růženku může někdo probudit až za sto let a bratři přitom byli přítomni, když jí přišly nadělovat sudičky. Téměř u kohokoliv jiného bych to považoval za neomluvitelnou chybu, nicméně Svěráci jsou až příliš zkušení a v dobrém slova smyslu šibalští, aby v tom třeba nebyla nějaká sofistikovaná libůstka. Nutno dodat, že když jsem se nad tím, stejně jako v dalších zhruba dvou podobných momentech zamyslel, tak jsem si vše dokázal odůvodnit. Daleko větší škoda spočívá – vedle občasného, byť určitě též záměrného nedodržování jednoty pohybu – v tom, že film trvá pouhopouhých 90 minut (což pochopitelně znamená včetně závěrečných titulků) a že v něm najdeme scény a písně, které se (v drobounkých obměnách) opakují. A také, že příběh O dvanácti měsíčcích, který jsem, přiznávám, neznal, snad až příliš připomíná Mrazíka.

Tři bratři jsou ale jinak s velkou pravděpodobností další budoucí klasickou českou pohádkou, ze které navíc prýští na všechny strany živelná energie a optimismus. Proto na ni může vyrazit do kina opravdu každý! Jenom kdyžtak ještě pro doplnění k předchozímu odstavci, nepochybně by bylo bývalo nesmírně zajímavé, kdyby Zdeněk Svěrák napsal pro film tři své vlastní, původní pohádky. Vzhledem ke znalosti jeho předchozí tvorby (a dvojímu osobnímu setkání ze současnosti) si totiž dovedu dost dobře představit, že pak by se teprve jistojistě jednalo o nějvětší českou filmovou událost (možná nejen) letošního roku a o novou kultovku.

FOTO: BIOGRAF JAN SVĚRÁK