Mladých jinoch právě cestuje výtahem, který jej vyveze na Plac, což je místo, kde nechybí zeleň, avšak kolem dokola je obehnáno mohutnou zdí. Není sám. Spolu s ním se na tu nachází několik dalších jinochů. Někteří vypadají, že se podle věku stanou zanedlouho dospělými (možná jimi už jsou), avšak jiní jsou ještě děti. Přesto se musí ohánět, aby přispěli k bezproblémovému fungování této, dalo by se říci, „prvobytně pospolné společnosti“. Ale co je to vlastně za místo? Není to náhodou terárium něčeho monstrózního? A jestli ne, tak proč tam teda jsou všichni uvěznění?

No, uvěznění. Cesta ven zřejmě existuje. Ale jen přes bludiště, do kterého se každé ráno otevře obrovitá brána. Skupina týpků, zvaná Běžci, pak vyráží dovnitř a mapuje území. Ale je to vůbec k něčemu dobré, když se každý večer brána zase zavře a bludiště se mění? Navíc byste tam rozhodně nechtěli zůstat, protože jej obývají tzv. rmutové (patrně futuristický výraz pro pavouky) – nestvůry velké a agresivní. Thomas (ten hlavní hrdina) se jich ale nebojí. Nebojí se v podstatě ničeho, jelikož je velmi zvídavý. Díky tomu však nevychází úplně se všemi, protože někteří, ač malí a mladí, mají rádi svůj klid. Odpovědí na nezodpovězené otázky by se možná mohla stát dívka (!) Teresa …

Docela se divím, že se na ni hoši hned po příjezdu výtahem nesesypou, když někteří byli na Place i tři roky bez ženský :-) . Ale dobře, budeme věřit tomu, že kluci jsou gentlemani. Tím nám tedy odpadá možnost, že by za zdmi labyrintu byli za spáchání nějakého trestného činu. A celá zápletka se rázem stává méně zajímavou :-( . Ačkoliv se to vzhledem k přístupnosti dalo čekat. Tak o co tedy jde? Otázka, na kterou ani Teresa (Kaya Scodelario) nepřinese odpověď. Závěr Divergence je sice podivný, avšak závěr Labyrintu: Útěku je ještě stokrát podivnější. Nedává kloudný smysl, a co víc – pokusy o emotivní momenty v něm vůbec nefungují.

Nicméně to jsme trochu předběhli dobu. Vraťme se tedy na chvilku zpět na Plac do doby, kdy se tam ještě dodržovala pravidla, čili nedlouho po příjezdu Thomase (Dylan O'Brian). Ten se postupně setká s několika výraznějšími typ(k)y, z nichž jeden je rozený vůdce, jeden neohrožený válečník, jiný by si rád vynutil větší respekt, další chce být bad ass a ten nejmladší je možná zároveň nejchytřejší, byť připomíná Otakárka ze seriálu Bylo nás pět. Jenže uvěřte jim to, když jsou mnozí v podstatě ještě děti (nebo tak alespoň vypadají). Jasně, Will Poulter se v Letopisích Narnie: Plavbě Jitřního poutníka sice proměnil v draka, ale to neznamená, že je bad ass. A Thomas Brodie-Sangster to má s tou uvěřitelností také složitější, protože víme, co předváděl v úžasné Lásce nebeské. Inu, kdyby se Labyrint: Útěk nebral tak seriózně, ale naopak by tvůrci na vše pohlíželi s větším nadhledem, mohlo to dopadnout o poznání veseleji.

Labyrint: Útěk je takhle prostě jen další filmovou adaptací nějaké úspěšné knihy pro teenagery. V těch je přitom důležité příběh ničím (třeba nějakými vyloženě hardcore nebo alespoň výraznějšími sci-fi motivy) zbytečně nekomplikovat, což se ovšem právě v případě této novinky stalo. Ačkoliv nejde vlastně ani tak o to, že by byla na rozdíl od ostatních nějak „více sci-fi“, ale svou roli nepochybně sehrává fakt, že debutující režisér Wes Ball není zrovna špičkový vypravěč. Nicméně třeba se ledacos dovysvělí v dalším díle. Do té doby si ještě shrňme: Hunger Games, Hostitel, Divergence, Dárce, Labyrint: Útěk – tyto filmy určitě mají své světlé stránky, přičemž Hunger Games jich má asi nejvíce, ale nějak se nemůžu zbavit dojmu, že to všechno zkrátka musí být lepší „počteníčko“ než „pokoukáníčko“. 

FOTO: CinemArt