V posledních letech se čeští filmaři vedle tradičních hybridních, rozjuchaných, ale i některých vskutku povedených komedií a deprimujících dramat začali odhodlávat k prozkoumávání jiných žárnů. Proto jsme mohli vidět historický velkofilm Bathory, válečný Tobruk, pokus o thriller s názvem Vendeta, mysteriózní věc pojmenovanou Labyrint, dadaistické magicko-realistické Všiváky a některá další ryze česká specifická díla, která snad tvoří úplně samostatný (sub)žánr. Nicméně teď přichází do kin Raluca – zábavná, hravá, v dobrém slova smyslu jiná a v ledasčem pozoruhodná. Teď jenom, aby se jí té pozornosti opravdu dostalo tolik, kolik by si zasloužila. A to nejen co se návštěvnosti v kinech týče.

Pokud máte podezření, že vás manžel nebo manželka podvádí, případně když máte třeba obavy, že váš syn bere drogy a schází se s nesprávnými lidmi, najměte si soukromého detektiva Filipa Marolda. Pravda, Rychlé šípy by ho mezi sebe sice určitě nepřijali, protože si ne vždy počínal naprosto bezúhonně, a navíc si to občas rozdává se svou asistentkou, přestože její manžel je jeho nejlepší kamarád. Ovšem svou práci jinak dělá poctivě, svědomitě, a proto také úspěšně. Tedy až do chvíle, kdy potká tajemnou, ale krásnou ženu jménem Raluca (příjmením však nikoliv Aprodu), která mu totálně učaruje. A tak s ní začne záhy souložit (za hodně odvážnou by se dala označit pouze jedna z těchto scén) …

Okolnosti doprovázející jejich seznámení a sblížení však nejsou vykresleny úplně důvěryhodně. Ačkoliv se musí nechat, že okamžik, kdy Ralucu poprvé spatříme, je skutečně stylový (i stylizovaný) a bezchybný. Není tedy pochyb o tom, že hned upoutá pozornost hlavního hrdiny, protože to by asi platilo v případě každého chlapa a zřejmě i leckteré ženy, ale aby bylo naprosto jasné a nezpochybnitelné, že tohle je pro Filipa (řečeno slovy Marva ze Sin City) „dokonalá žena, bohyně“, musely by mít události doprovázející tohle mimořádné setkání poněkud jiný vývoj. Možná by bývalo stačilo, kdyby se ve scéně u baru v salsa klubu bavili trochu o něčem jiném nebo kdyby ona taneční scéna byla natočena trochu jinak a Raluca by při ní kupříkladu učinila nějaké výrazně svůdné gesto, kterým by si Filipa prakticky okamžitě omotala kolem prstu. Počáteční hra na netykavku po příchodu domů tak docela nefunguje.

Titulní postavu ztvárnila Malvína Pachlová, která tedy co do vzhledu splňuje představy o femme fatale skvěle. Jenom je škoda, že k tomu nepřidala ještě něco navíc. Konkrétně práci s hlasem, což k herectví přece také patří. A zvláště v případě takovéto role by to rozhodně bylo záhodno. Možná i to je důvodem, že divák potom nemusí mít vždycky pocit, že v dialogu tím, co říká, reaguje na to, co řekl někdo jiný, ale že prostě jen odříkává ty repliky, které byly ve scénáři. Nicméně vzhledem k tomu, že Malvína Pachlová je ještě začínající herečka, se této ne úplně jednoduché a v našich zeměpisných šířkách prakticky nevídané role jinak zhostila uspokojivě. A troufám si tvrdit, že kdyby Raluca vznikla tak za osm let a její představitelka měla předtím možnost v rámci příprav zhlédnout nějaké klasické (neo)noirové filmy, vystřihla by takovou femme fatale, že by třeba možná (když už jsme byli v Sin City) mohla i Eva Green závidět.

Oproti tomu na Janu Dolanském je jeho „vyhranost“ znát. Skutečně je s podivem, že u filmu nedostává více příležitostí ke ztvárnění hlavní role, protože rozhodně patří k nejlepším hercům u nás. Asi tedy nepřekvapí, že Ralucu proměnil ve svou one-man show. Ačkoliv jeho spoluhráči – především David Novotný v roli Bruna a Dana Syslová coby vysloužilá detektivka s půvabným krycím jménem/přezdívkou Mamacita – mu ve společných scénách výborně přihrávají. Za tuhle roli by si rozhodně zasloužil minimálně nominaci na Ceny české filmové kritiky nebo na Českého lva. Protože ač je jeho hrdina morálně sporný a občas mu nedochází banální věci, stejně se mu podařilo jej ztvárnit tak, aby mu diváci drželi palce, což u takovýchto postav rozhodně není vždy automatickým pravidlem.

Divák se v kině tedy rozhodně ani nemůže díky té interakci nudit. Kromě ní musí zaujmout také kamera a některé artovější kompozice. Není pochyb o tom, že Aleš Hart má rozhodně velký talent. Nicméně se obávám, že zvolený přístup nebyl vzhledem k žánru úplně optimální, protože některé kompozičně vymazlené záběry spíše odvádějí pozornost od samotného příběhu. Včetně takových těch atmosferických/lyričtějších, které skýtají tu pohled na Prahu, tu na putující mraky, tu na osamocenou houpačku apod. Rytmicky sice fungují, ale klidně by to bývalo nepochybně šlo i bez nich. To vlastně platí i pro noirové monology hlavního hrdiny, neboť není tak docela jasné, proč tvrdí, že „jestli měl na něco talent, tak to bylo načasování.“ I když nenechte se tím zmást. Člověka totiž díky tomu vlastně napadne, že když už se tu objevují odkazy na některá známá noirová dílka (mimo jiné Čínskou čtvrť), jestli náhodou Filip Marold nedopadne jako Joe Gillis (William Holden) v Sunset Boulevardu.

Nicméně Raluca vyhrála už jenom tím, že děj po celou dobu dává smysl a že se tudíž nejedná jen o sled vzájemně více či méně (či vůbec) souvisejících scén. Slovo „chaos“, které asi nejvýstižněji charakterizuje velkou většinu současných českých filmů (bohužel i těch, které mají na svědomí kdysi nesmírně uznávaní tvůrci), tak s Ralucou nemá nic společného. Nějaké drobné, ale opravdu jen drobné nejasnosti se tu sice objeví, ovšem spíše se jedná o ty úmyslně nedoslovné momenty, ve kterých je na samotném divákovi, aby si je domyslel podle svého uvážení. A jenom poslední maličkost, třebaže nejde o komedii, najdou se tu i humorné okamžiky, které vědomě, vtipně a trefně odlehčují napětí. I proto se musí scénář zmínit jakožto další aspekt, který by si zasloužil ocenit.

Raluca totiž nechce být vyloženě nějakým inovativním počinem, ale řekl bych, že spíše do značné míry poctou žánru, což se jí daří vzhledem k omezenému rozpočtu velmi dobře. V jistém smyslu by však mohla být i průkopnická. Protože právě tohle by mohla být cesta pro český film. Konkrétně v tom smyslu, že jak je vidět, lze za málo peněz i u nás natočit velice, velice kvalitní biják. Který navíc vypadá o poznání dražší, než ve skutečnosti byl (takhle to ve světě dělal, dělá a nepochybně stále bude dělat Robert Rodriguez). Stačí jen mít k dispozici tři kouzelné věci: vynikající scénář (to je úplný základ), správně vybrané herce a herečky, a také je zaptřebí od prvopočátku bezbřehého nadšení pro věc od všech zúčastněných, což kupříkladu několikanásobně dražšímu Pohádkáři chybí. A proto i tenhle počin s Jiřím Macháčkem, Evou Herzigovou a Aňou Geislerovou strčí Raluca hravě do kapsy. Jen tak dál! 

FOTO: A-Company Czech