Tak to jste opravdu jedni z mála. Byl natočen podle knížního bestselleru autorky používající pseudonym E L James, kterého se spolu s dalšími dvěma díly prodalo dohromady přes 100 milionů výtisků. Není proto divu, že musel vzniknout film, na kterém se napakuje studio Universal, protože zakoupilo práva na zfilmování. Toto erotické „drama“ od svého uvedení láme rekordy, což platí i pro naši zemi, kde jej za první víkend zhlédnul rekordní počet diváků a divaček (přes čtvrt milionu)! Na takový úspěch nedosáhly ani některé Marvelovky!! Ale jak to, když Padesát odstínů šedi rozhodně není prvním počinem svého druhu (žánru) a jistojistě není ani nejlepším?!?

Teď tedy mluvím o filmu, protože knihu jsem nečetl a podle toho, co jsem viděl na plátně, ani číst nehodlám. Ale jako již tradičně u adaptací světových bestsellerů či jinak významných literárních předloh musím opět poznamenat, že razím teorii, že kniha není film a film není kniha, tudíž to, co funguje v rámci jednoho média, může být v případě toho druhého na škodu. Film je prostě audiovizuální dílo, takže jsem přesvědčený o tom, že k jeho hodnocení není potřeba znát předlohu, ať už by byla sebeslavnější. Myslím si také, že tento přístup je při psaní recenze v mnohém osvobozující, protože kupříkladu nemusím být naštvaný, že „ti filmaři tam zvorali či nedali tohle nebo támhleto.“ Dovedu si ale představit, že se mezi vámi najdou tací, kteří se mnou v tomto nebudou souhlasit. Přesto doufám, že i pro ně půjde o zajímavý pohled na věc.

Nevím, jestli má vůbec cenu psát něco o ději (kór když tu vlastně ani žádný pořádný není), takže jenom stručně: studentka anglické literatury Anastacia Steele přijde dělat místo kamarádky rozhovor s mladým miliardářem Christianem Greyem (to je OK, Jordan Belfort nebo Mark Zuckerberg se taky napakovali v mladém věku). Při vstupu do kanceláře zakopne, pak se zeptá na nějakou tuctovou či nevhodnou otázku, ale mladého pána stejně zaujme, takže není divu, že si jí zanedlouho vyhmátne v železářství, kde si přivydělává (legrační). No, lepší než kdyby třeba dělala někomu prostitutku, že ano?!? Potíž je ale v tom, že pan Grey nemá zájem o obyčejný vztah, protože má „jiné chutě“ (naštěstí ne takové, jako Andrej Čikatilo) a vyžívá se v neobvyklých sexuálních praktikách.

Na nějaké odvážnější scény si však musíme delší dobu počkat, neboť přibližně do poloviny filmu se o nich jen mluví. A potom jsou hodně softcore, přičemž režisérka Sam Taylor-Johnson (manželka o více než dvacet let mladšího Kick-Asse) si dává zatraceně velký pozor na to, aby někde náhodou nebylo vidět něco, díky čemuž by film dostal nejtvrdší možnou přístupnost. To by pak výrazně ohrozilo očekávané tržby, což by zamrzelo, když studio už měsíce před premiérou kalkulovalo naprosto se vším, co by snad jen teoreticky mohlo omezit co možná nejmonstróznější přísun dolarů (jinými slovy by se nenapakovalo tolik, jak si přálo). Tahle strategie má však za následek tu skutečnost, že tyto erotické scény jsou v první řadě poněkud úsměvné a nemohou být inspirací snad pro žádný pár.

Vůbec celý film je vlastně takový dosti uhlazený. Proto také připomněl některé legrační soft-pornografické počiny z přelomu století, ve kterých zářila Eva Aichmajerová. Pro ty taky platilo, že se v nich v podstatě nic nedělo, a když už došlo na ty erotické scény, byly velmi, velmi cudné. Jasně, dalo se čekat, že Padesát odstínů šedi nebude obecně nijak mistrně natočeným dílkem, ovšem je třeba dodat, že výsledek o něco předčil očekávání. Přesto ale – hlavně ve druhé polovině – film především nudí. Výlet do Georgie představuje v tomto směru vrchol. Proto je asi škoda, že se nejelo do Gruzie (anglicky též Georgia). Divák se prostě nemá, o co opřít. Není tu žádný středobod, který by děj táhnul a který by opravdu zaujal, což platí i pro tajemný červený pokoj (aka Playroom/Herna), kam zavítáme jen párkrát. Vadí to? Ne. Jelikož je méně působivý, než po vizuální stránce podobný (i když trochu jinak vybavený) ve filmu Intimity. Erotické scény pak tedy přicházejí na řadu až příliš pozdě a není jich mnoho. Pohled na nahou Dakotu Johnson se sice jen tak neomrzí, ale jinak jsou v přímém rozporu s prohlášením pana Greye: „Já se nemiluju. Já š*kám. Tvrdě!“

Ani samotné postavy nejsou charakterově příliš zajímavé. Výstředních milionářů, co mají neobvyklé touhy a dělají pochybné skutky, jsme už na stříbrném plátně viděli spousty. Naivní studentky také nejsou ničím objevným. Navíc Jamie Dornan rozhodně není výborný herec, ačkoliv pro tuhle roli asi postačí jen to, jak vypadá. Dakota Johnson se má od svých rodičů (Don Johnson a Melanie Griffith) a babičky z matčiny strany (Tippi Hedren) ještě hodně co učit, ovšem Anu hraje, dá se říci, uspokojivě. Protože kdyby tuto úlohu nezvládla, zřejmě by se musela začít věnovat spíše jenom a pouze modelingu. Jistě ale není její chyba, že Anino náhlé a nikterak nezdůvodněné rozhodnutí ze závěru filmu zůstalo nepochopeno, protože předtím jí nic nevadilo. Nicméně Padesát odstínů šedi rozhodně nemělo být o hereckých výkonech. Ale o čem tedy má být (tedy kromě toho, že bylo od začátku jasné, že se na tom budou moci všichni tvůrci pořádně napakovat), toť otázka.

Padesát odstínů šedi je v podstatě stejně pochybným fenoménem, jako Stmívání. Tam se také nic neděje, a přesto to mnoho lidí chtělo vidět a někteří (a že jich nebylo málo) pak dokonce byli s výsledkem velice spokojení. Inu, na těchto slovech z materiálů distributora asi opravdu něco bude: „Tu a tam se znenadání objeví dílo, které lidi zasáhne jako blesk, svou oblíbeností překlene různé kultury a stane se všeobecně slavným už jen díky svému jménu. Takovým fenoménem je i Padesát odstínů šedi.“ A pokud vše dopadne podle plánu, dočkáme se už příští rok dalšího dílu, kde možná dojde na vysvětlení toho „úchvatného scenáristického twistu ze závěru.“ Zajímavější ale určitě bude, až někdo zfilmuje některých z těch parodických/příživnických románů, kterých vzniklo poměrně dost, přičemž některé se navíc vtipně vydávaly za pokračování. 

FOTO: CinemArt