Edith Cushingová to neměla úplně lehké, přestože její otec ji nade všechno miluje. V dospělosti se snaží stát spisovatelkou, ale vydavatelé z rukopisu nejsou až tak nadšení, jak by podle ní být měli. V ten moment se na scéně objevuje jistý Thomas Sharpe, který se pokouší jejího otce a jeho spolupracovníky přesvědčit, aby se podíleli na mašince pro těžbu jílu. Snaživý elegán se začne o Edith velice zajímat, což po jednom velkém a troše menších kotrmelců (obrazně řečeno) vyústí v přestěhování z Ameriky do Anglie, kde ona mladá žena, Thomas a jeho ségra Lucille hodlají společně bydlet na vskutku ponurém místě s názvem Allerdale Hall, jinak též zvaném Purpurový vrch (v originále Crimson Peak), jemuž se Edith měla na základě dvou přechozích upozornění vyvarovat.

„Ghosts are real./Duchové existují.“ To je první věta, kterou ve filmu uslyšíme. A nedlouho poté se o tom přesvědčíme v příjemně desivé scéně, ve které se za přecizně tlumeného osvětlení přibližuje přízrak, jenž připomene film El Ataque de los muertos sin ojos. Bohužel, ve zbytku Purpurového vrchu se už nestane nic vyloženě děsivého, přestože se tenhle počin vydává i za horor. Naopak některé momenty, které vystrašit měly, působí směšně, což rozhodně pro tvůrce není dobrá vizitka, že ano?!? Nestane se toho ani mnoho fantastického, přestože má spadat i do žárnu fantasy. Čili jde spíše o mysteriózní romantické drama.

Co je na něm mysteriózní? Především ten osamocený dům – nepatří sice Usherům, ale přesto s ním má ledacos společného. Jeho obyvatelé nejsou úplně OK, dějí se v něm podivné věci, potápí se, dovnitř zatéká a skrývá nejedno tajemství. Navíc má dvě věže, takže nemůže být pochyb o tom, že kdyby jej objevil provazochodec Philippe Petit (aka Muž na laně), určitě by mezi nimi přešel. Režisér Guillermo del Toro tedy využívá prvek viděný v mnoha jiných dílech, ale místo toho, aby těžil z oné mytologizace, se postupně zaobírá věcmi, které – když se to vezme do důsledku – vlastně ani žádný takový barák nepotřebovaly.

Daleko více si užijeme romance a lásky ve třech podobách: milenecké, sourozenecké, rodičovské. Budeme tedy svědky i jedné taneční scény, při které během valčíku nesmí páru zhasnout svíčka. Nutno ovšem upozornit, že romance může jinak nezřídka sklouznout ke dramatu, jako v samotném závěru, kde už ale doopravdy není snadné se zbavit dojmu, že režisér de facto pořádně nevěděl, co chce vůbec natočit. Snad možná něco lehce bizarního, co by se při troše dobré vůle dalo pozdvihnout na umění. Stejný pocit jsem měl i z Faunova labyrintu, k němuž jsem si záhy po zhlédnutí vypěstoval poměrně velkou zášť.

Tenhle Pupurový vrch je však přeci jen jiný. V první řadě díky maximálně pozoruhodné vizuální stránce, k čemuž bohatě přispěl fakt, že se děj odehrává odhadem tak někdy mezi druhou polovinou 19. století a začátkem století dvacátého. Zvláště pak scéna zúčtování na zasněženém pozemku před domem se z tohoto pohledu opravdu povedla, byť jí předchází další z řady technických nedokonalostí souvisejících se střihovou skladbou. Zase je ale chvályhodné, že není poznat, že se natáčelo ve studiu – u jiných bijáků samozřejmost, u tohoto důvod k mírnému vylepšení hodnocení.

Stejně tak pomalé, plíživé tempo, díky němuž více vyniknou jak ty hezké obrázky, tak vlastně i herecké výkony. Purpurový vrch je přesně projekt pro Miu Wasikowskou! Podobnými se to v její filmografii jen hemží. Nelze nepřehlédnout, že při výběru svých rolí jednoznačně upřednostňuje jaksi umělecký potenciál před tím komerčním. Vždyť opravdový (a i podle lidí z vedení studia nečekaný) hit se stal pouze z Alenky v říši divů. To ale nic nemění na tom, že už se podílela na vzniku několika vskutku mimořádných titulů, ačkoliv tento k nim rozhodně nepatří, třebaže jinak snad každého musí bavit, jak si Jessica Chastain svou roli vyloženě užívá (i když v závěru jí scenáristé příliš nepomohli), a jak se Tomovi Hiddlestonovi podařilo diváky přimět zapomenout na to, že vždycky byl, je a bude především Lokim.

Purpurový vrch se díky této trojici stává o něco koukatelnějším. Jinak obsahuje témata jasně čitelná, ale něco mi napovídá, že má obsahovat ještě nějaké skryté poselství, případě že se má jednat o velkou metaforu/alegorii (složenou z několika malých metafor/alegorií), jíž se ovšem dosud ani mě, ani kolegům a kolegyním, se kterými jsem se o filmu bavil, nepodařilo rozšifrovat, ačkoliv nějaké střípky už se snad poskládat podařilo. Nemyslím si ale, že by poté, co se tento umělecky-sofistikovaný oříšek podaří zcela rozlousknout, bylo zapotřebí výrazným způsobem měnit hodnocení. I kdyby se jednalo o objev na úrovni vynálezu fonografu.

FOTO: CinemArt