Její autor Peter Biskind se v ní podrobně (někdy až příliš podrobně) zaobírá slavným obdobím mezi filmy Bezstarostná jízda a Zuřící býk, kdy se o slovo začali důrazně hlásit mladí, ambiciózní režiséři, kteří nehodlali býti pouze nájemnými silami. Chtěli natáčet jinak a svými díly chtěli rovněž prezentovat svůj vlastní názor. Nutno ovšem dodat, že mnohým z nich se pak z velkého úspěchu pořádně zatočila hlava. Někteří se z toho vzpamatovali poměrně brzy, jiní mnohem později, a hrstka, bohužel, dokonce už vůbec.

Kniha obsahuje celkem čtrnáct kapitol, přičemž v úvodu každé z nich je nastíněno, o čem bude pojednávat. A nechybí ani citát nějaké známé osobnosti. Kupříkladu hned u té první si přečteme slova Arthura Penna, režiséra legendární gangsterky Bonnie a Clyde: „Jsme uprostřed vietnamský války. Ten film nemůže bejt čistá a sterilní střílečka. Je kurva plnej krve.“ Nutno k tomuto dodat, že sprostými slovy se tu rozhodně nešetří, což lze jedině přičíst k dobru překladatelce a překladateli. I proto, že Hollywood zřejmě nikdy nebyl místem, kde by se v honbě za dosažením cílů jednalo vyloženě v rukavičkách.

Navíc autor pravidelně zmiňuje skutečnost, že kokain byl prakticky všudypřítomným povzbuzovákem. S tímto vlastně souvisí i ten největší nedostatek této publikace, neboť Biskind často sklouzává od toho profesního k osobnímu životu režisérů, herců, hereček a producentů. A to způsobem, jaký bychom čekali spíše někde na stránkách bulvárních plátků. Raději se tedy ani nepídit po tom, kde přišel na takové podrobnosti o Peteru Bogdanovichovi, Dennisi Hopperovi, Williamu Friedkinovi či Francisi Fordu Coppolovi. Myšleno tedy ve smyslu: jaký měli doma nábytek, kolik hodin denně byli sjetí, nebo co prováděli svým manželkám.

Určitě by bohatě stačilo zmínit se jenom o těch podstatných aspektech jejich dětství, které pak v dospělosti měly vliv na jejich tvorbu. To znamená přiblížit prostředí, ve kterém žili a jmenovat filmy, které je nejvíce ovlivnily. Takové informace si zasloužily být těmi dominantními, protože filmové fajnšmekry, pro které je kniha určena především, by jistě potěšily mnohem více. Zvláště když zákulisní zprávy, jež vedly ke vzniku těch nejikoničtějších děl tohoto období (Kmotr, Vymítač ďábla, Čelisti, Hvězdné války, Apokalypsa, …) představují vskutku maximálně pozoruhodné počteníčko.

Z čistě osobního hlediska ale považuju za největší nedostatek prakticky minimální zmínky o Samu Peckinpahovi. Ten sice započal svou filmovou kariéru už na začátku 60. let, nicméně s těmi největšími skvosty, jakými Divoká banda, Balada o Cable Hogueovi, Útěk, Junior Bonner, Pat Garrett a Billy the Kid, Přineste mi hlavu Alfreda Garcii, Železný kříž či Konvoj bezesporu jsou, přišel právě až v době těchto Bezstarostných jezdců a Zuřících býků. Tematicky by filmografie „Krvavého Sama“ do Biskindova záměru nepochybně přesně zapadala. Tenhle režisér se navíc taky navyváděl všemožných výstředností. Možná ne až tak extrémních jako někteří další, ale pořád dostačujících. Na druhou stranu, o tomto vynikajícím filmaři, který ovlivnil i současné kapacity, jakými Robert Rodriguez, Quentin Tarantino či Wayne Kramer bezesporu jsou, existuje samostatná monografie, o níž si třeba více povíme někdy příště.

Bezstarostní jezdci, zuřící býci jsou jinak opravdu unikátní knihou. Ačkoliv se obávám, že stejně jako nadpoloviční většina filmů, o kterých pojednává, není určena pro nijak velkou masu lidí. A když už je řeč o velké mase lidí, je třeba dodat, že na 424 stránkách uvádí autor skutečně obrovskou spoustu jmen. A to jak známých, tak méně známých, tak neznámých. Naštěstí v závěru knihy nechybí jejich … nazvěme to stručná charakteristika. Nový Hollywood patří opravdu k mimiřádně pozoruhodným obdobím, tudíž jistě nebude od věci, když si čas od času nějaké to novohollywoodské dílko zrecenzujeme.

FOTO: Mladá Fronta