MOTTO: „Umělec se za svoje dílo nikdy nestydí!“

V první řadě si myslím, že v případě Decibelů lásky vůbec nemá smysl rozepisovat se o příběhu, protože působí spíše dojmem, jako by do té necelé hodiny a půl bylo zhuštěno několik epizod českého nekonečného seriálu. Ačkoli pravda bude taková, že zadání „zhůry“ znělo: máme tady nějaký písničky a bylo by hezký, kdyby zazněly ve filmu. Takže to, co se stane mezi tím, bude třeba nějakým (jakýmkoliv) způsobem vyplnit. Není divu, že se v bonusových materiálech přiznává, že se scénářem byly problémy. Decibely lásky ale prostě musely vzniknout, i když se tyto nepodařilo vyřešit.

Ty písničky navíc děj nijak a nikam neposouvají. Vlastně se ani není čemu divit, když tu v podstatě neexistuje žádná souvislá konstrukce. Jako by některé postavy existovaly ve svém vlastním vesmíru. A když se náhodou setkají s jinými hlavnějšími, docela dost to překvapí, jelikož jejich vzájemné setkání se do té doby jeví asi stejně pravděpodobné, jako kdyby Batman potkal Krtečka. Pro celovečerák prostě není úplně dobré, aby téměř všechny postavy byly nějak příbuzné nebo jinak vzájemně spolčené. A kdyby někdy vznikly Decibely lásky 2, nebylo by překvapením, kdyby se zjistilo, že jsou v příbuzenském vztahu i ty, které v prvním (tedy tomto) díle v žádném nebyly. O nějakých propracovaných charakterech taky nepřekvapivě nemůže být ani řeč.

A teď POZOR! Určitě jste mnozí viděli původní Bony a klid. A jistě si pamatujete na finální scénu, ve které se veksláci ptají, jestli nechmeme „ňáký bony“. A představte si, že ten vekslák, co se úplně nakonec zeptá: „Co vlastně chcete?“ je Miloslav Halík, režisér filmu Decibely lásky!!! Toho by se jeden nenadál, fakt. Že zrovna tenhle člověk jednou dostane příležitost stvořit svůj vlastní biják. Z řemeslného hlediska Decibely lásky rozhodně nejsou žádná pecka. Avšak nějak se podařilo vytvořit velice příjemnou a pohodovou atmosféru. Podobnou, jako v případě Muzikálu aneb Cest ke štěstí (nebo Štětí, teď už nevím).

V obou těchto počinech hraje třeba Roman Vojtek, přičemž v tomhle marně svádí Petru Svobodovou. Hodně zvláštní jsou dialogy mezi těmi nejzkušenějšími, tedy Rudolfem Hrušínským a Ivou Janžurovou. Respektive takhle, dialogy jsou tu povětšinou dosti jalové, ale tihle dva je naštěstí dokážou podat s určitou grácií, aby nepůsobily tak hloupě. Výlet kamsi na Moravu je ale zbytečný. V závěru se připojí jedna z nejrespektovanějších českých celebrit, aby chvilku pokecala s Ivou Janžurovou a následně zahrála na kytaru a zazpívala v době premiéry docela nevhodnou píseň.

V průběhu celého filmu můžeme vídat i další známé tváře, jako bývalého fotbalistu (a tady popeláře) Pavla Horvátha, který se tu dobře vyskytuje a zazpívá song Čuměj, čuměj, nekoukaj. Ostatně už během své hráčské kariéry byl proslulý svým klaunstvím a svéráznějším smyslem pro humor, což se u Decibelů lásky určitě hodilo. Objevuje se tady i Rudolf Hrušínský nejml., jenž si zahraje s otcem, a po třiceti rokách v Plzni opět bloudí v ulicích a bloudí v podchodech. Asi ale netřeba podotýkat, že Discopříběh byl ve všech směrech lepší biják. Pochopitelně se tu mihne i hlavní strůjce celého projektu Michal David, který svým cameem nechá trochu zavzpomínat na Arnoštka z Kouře, což byl taky nějaký diskotékový král.

Decibely lásky mohou snadno svádět k tomu, aby se o nich psalo jako o jednom z těch počinů, které jsou tak špatné, až jsou dobré. Jenže v uplynulých rokách jsme mohli v naší kotlině vidět řadu mnohem šílenějších produktů. Nikoliv teoretická (protože ve filmu o filmu mluví Miloslav Halík velice smysluplně), nýbrž praktická nevyzrálost se vlastně nejvíce ze všeho podepsala na úvodní honičce, kdy je polda nejdříve metr za pronásledovanými a v dalším záběru jich najednou ztrácí tak pět. Při seskoku z větší vejšky dopadají borci na ulici na jedinou žíněnku široko daleko! Pak se schovají pod náklaďák, polda přiběhne a zase běží zpátky tím samým směrem, odkud předtím přiběhnul. Záznam z bezpečnostní kamery je potom z docela jiného úhlu, než bylo předtím ukázáno. K Decibelům lásky by se prostě mělo přistupovat jako k čistě (a hodně) nenáročné podívané. A pak bude skoro všechno OK.

FOTO: Falcon