I v roce 1926 byla Kodaň takové zamračené město, obklopené zimomřivější krajinou (platí pro celé Dánsko, včetně okolí Velje). Malířka Gerda Wegenerová byla šťastně provdaná za Einara, jehož jednoho dne požádala, aby zaskočil za jistou dívku a stál jí modelem při tvorbě dalšího obrazu. Musel si tedy vzít ženské šaty, což se mu náramně zalíbilo a dále se v tom začal vyžívat. Manželka to brala jako pouhou hru. Jenže pro něj to bylo zatraceně opravdové! Sice to nikdy nepřiznala, ale asi litovala, že tehdy místo té dívky neměla malovat třeba nějakého kulturistu, fotbalistu nebo boxera.

Ne, to je samozřejmě (asi) nadsazené – nedá se očekávat, že by se v takovém případě býval dal Einar Wegener na sport místo na transsexualitu, nicméně se musí dodat, že tenhle skutečný příběh jest opravdu neobyčejný, protože lidé se obvykle rozvádějí kvůli jiným věcem (kvůli nevěře, kvůli domácímu násilí nebo zkrátka proto, že si přestanou rozumět). Avšak story Dánské dívky by se zřejmě neměla brát na lehkou váhu, jelikož „that sh*t is f*cking serious!“. Jinými slovy: tenhle čtvrtý celovečerák Toma Hoopera představuje čiré drama, na rozdíl od nedávných Třech generací či Glena nebo Glendy, což je ale „skvost“ z dílny Eda Wooda, a tedy kapitola sama pro sebe.

Možná, že témata, která ve svých filmech uvádí Tobe Tom Hooper, se nemusí zamlouvat každému, ovšem snad nikdo nemůže říct, že se nejedná o vynikajícího režiséra. Už jeho celovečerní prvotina Red Dust s Chiwetelem Ejioforem a Hilary Swank rozhodně stojí za zhlédnutí, neboť je hodně emotivní a nese s sebou jedno velice významné poselství. Pro mě šlo o dost větší zážitek, než tomu bylo v případě The Damned United, kde si troufám tvrdit, že fotbal nebude doménou ani jeho, ani scenáristy Petera Morgana, jenž byl letos mimochodem hostem Febiofestu. A šlo taky o něco větší zážitek, než jaký jsem měl z Královy řeči, Bídníků a nepřekvapivě i z Dánské dívky.

To ale neznamená, že by se na ní nenašly dobré věci. Jenom teda nechápu, proč ten scénář údajně režiséra během čtení třikrát rozbrečel. Na prvním místě bych jmenoval ne představení Eddieho Redmaynea, protože to bych si nechal na později, nýbrž kameru. Tu měl na starosti Danny Cohen a vytvořil zajímavé kompozice a obrázky (včetně mnohdy jindy zcela obyčejných prostřihů), které svou barevnou paletou rozhodně nezapřou inspiraci v díle malíře Vilhelma Hammershøie – přesně podle pokynů Toma Hoopera. Z tohoto pohledu představuje Dánská dívka vskutku unikátní dílo.

Scenáristka Lucinda Coxon (v minulosti podepsaná například pod nudnou Neřízenou střelou) tentokrát výtečně rozepsala ten vztah mezi Einarem a Gerdou, která nejenže byla jeho manželkou, nýbrž i skutečnou spřízněnou duší. A milovala ho natolik, že na něj nezanevřela, ani když se stával jí a chodil v ženských šatech a stýkal se s jiným deviantem a ujížděl si na peepshow. Pochvalu naopak příliš nezaslouží za některé odbočky a taky za to, že dialogy se vlastně v menších obměnách opakují a jsou pořád o tom samém. Takže se děj nijak neposouvá, což znamená, že film mohl být klidně o patnáct dvacet minut kratší.

V takovém případě bychom byli nepatrně ušetřeni té rutinní, neoriginální hudby Alexandre Desplata, jehož spolu s Michaelem Giacchinem považuju za nepřeceňovanějšího hudebního skladatele z těch zhruba deseti nejznámějších a nevytěžovanějších, jací v současném Hollywoodu pracují. A také bychom viděli o to méně Eddieho Redmaynea, jenž mi v téhle roli svým projevem docela připomenul své vystopení ze sci-fi Jupiter vychází. Tady totiž taky působí až slizky a odpudivě. Ale v případě Dánské dívky je to vlastně dobře a ospravedlněné tím, čím ta postava prochází. To, jak chodí a předvádí gesta jako nějaká dáma, se naučil velmi trefně. Není ale divu, že bude v jedné scéně zmlácen jistými týpky. A není divu, že Dánská dívka vznikla pod hlavičkou studia Universal, které obecenstvo už někdy od 30. let zásobuje filmovými monstry ... Ne, řekli jsme si, že tohle téma nebudeme zlehčovat.

Velice pozoruhodnou roli ztvárňuje Sebastian Koch a možná škoda, že nedostal více prostoru. Z hereček bych určitě zmínil Amber Heard, která má sice k dispozici také „malý plácek“, nicméně přesto docela významně zasáhne do děje. A v hlavní ženské úloze se objevuje Alicia Vikander. Ta má vskutku famózně rozjetou kariéru a není divu, že jí pořádně narostlo … sebevědomí. V Dánské dívce hraje výborně, avšak na jejím výkonu je znát, že strašně chtěla získat nějaké prestižní ocenění. Domnívám se, že za takovéto projekty by se herecké Oscary udělovat neměly.

Dánská dívka zasluhovala sošku (vedle té kamery) spíše za make-up. Lili Elbe, což je Labe v Němčině, neboť Wegener prodělal změnu pohlaví v Drážďanech, své bývalé manželce tvrdila, že se konečně cítí být sama sebou, pro což není snadné mít pochopení. A závěrečný titulek o odvaze tak může kdekomu připadat poněkud zavádějící. Ale pokud náhodou nevíte, jak to tenkrát dopadlo, tak rozhodně nechci být tím, kdo vám to tady prozradí. Laně a Lilly Wachowským se Dánská dívka určitě líbila. Avšak někdo by měl někdy natočit film o těchto bývalých bratrech, protože je to jejich příběh, který v tomto směru opravdu nemá obdoby.

FOTO: CinemArt