A protože je bulharský, znamená to, že s tímto má společný akorát ten český distribuční název. Jinak se ovšem jedná o snad ještě více strhující podívanou, než jakou v roce 1989 stvořil Edward Zwick (viz také Tah pěšcem) s Matthewem Broderickem a Denzelem Washingtonem (za tu roli získal svého prvního Oscara, celkem toto historické drama získalo tři). Nejsou tu vojáci, nejsou tu velkolepé válečné výjevy, ale přesto se tu vede bitva, jejíž aktuálnost je taková, že by k ní úplně klidně mohlo dojít kdekoliv na světě, tj. včetně nejvyspělejších zemí, neboť i tam existují vlivní lidé, kteří udělají cokoliv, jen aby odvrátili pozornost od špatností, za které můžou. Jinými slovy: aby své problémy zametli pod koberec a soustředili zraky veřejnosti na to málo dobrého, co se jim zrovna nějak povedlo.

Chtěli byste dělat stejnou práci jako Canko Petrov? Už pětadvacet roků chodí po kolejích a kontroluje, jestli u pražců nepovolily šrouby. Jinak má nade všechno rád svoje králíky a svoje hodinky, které jsou památkou po otci. Přítelkyni ani manželku nemá. Pouze občas zajde s prostitutkou. Potíž je v tom, že koktá. Jinak byste na Balkáně sotva našli větší dobračisko. A vypadá to, že v čím neobvyklejší či vyhrocenější situaci se ocitne, tím koktá více. Jednoho dne – poté, co v televizi zaslechne, že kdosi soustavně krade naftu – vyjde na svou trasu po kolejích a najde pořádný balík peněz. Povinnost slušného občana mu velí všechno nahlásit, čímž si od „kolegů“ vyslouží posměch, podobně jako Ritchie Roberts – poctivec, který stíhal Amerického gangstera.

A jak se dozvíme, gangsteři jsou i v Bulharsku – de facto stejného i rozdílného kalibru. Když se o najitých penězích dozví PR oddělení Ministerstva dopravy, pošle jeho šéfka Julia Stojková na místo dvoučlenný štáb, aby s Cankem (výborný Stefan Denolyubov) natočili rozhovor. Po návratu do kanceláře si Canko v nepřítomnosti také od těchto lidí vyslouží posměch, protože zadrhává a není pro něj snadné dát jednu souvislou větu dohromady. Zkrátka takový obyčejný člověk-prosťáček, dalo by se napsat. Jenže i prosťáčci mají právo na to, co je jejich. Zvláště ti, kteří nikdy neprovedli nic špatného. Hodně nevšední filmová postava, jen co je pravda. 

Pojďme ještě k postavě Julie Stojkové (výborná Margita Goševa). Ta je de facto Cankovým pravým opakem. Ctižádostivá, sebevědomá, sympatická a nekoktající workoholička ve středním věku, která tedy upřednostňuje svou práci před rodinou. Právě ona sebere při slavnostní děkovné akci Cankovy hodinky, protože má místo nich dostat digitální. Od samotného ministra! Jenže Julia je ztratí, čímž se spustí řetězec událostí, během nichž není nouze o nedorozumění, vydírání, investigativní novináře, osobní záležitosti, nerovný boj a další pozoruhodné jevy, přičemž vedoucí úlohu v podstatě přebírají ty špatné lidské vlastnosti, jimiž tvůrci vlastně do značné míry nastavují zrcadlo nejen bulharské společnosti.

Rozhodně se jedná o jeden z těch filmů, jaké po dramaturgicko-scenáristické stránce prakticky nemají chybu. Každá scéna přichází a sděluje nějakou důležitou informaci přesně v ten nejpříhodnější okamžik. Děj se neustále posouvá, čímž si Glory neustále férovým způsobem vynucuje diváckou pozornost. Takto precizní, optimálně „prošitou“ (tj. uvěřitelnou) stavbou se můžou pochlubit tak nanejvýš dva tři scénáře ze sta. V tomto případě se navíc ocitáme v situaci, kdy chápeme jednání obou stran, takže je opravdu napívané, jak tento střet malého človíčka proti velké instituci skončí. Kristina Grozeva a Petar Valčanov zvládli výborně i režisérskou stránku, včetně toho závěru, který na první dojem může působit trochu podvodně, ale na ten druhý je vlastně úplně všechno jasné.

Glory jenom potvrzuje, že na Balkáně vznikají v posledních několika rokách hodně kvalitní a hlavně všude srozumitelné filmy. Jako jsou kupříkladu Třetí poločas nebo Tři dny v září, které bylo možné vidět na Febiofestu. Letošní ročník startuje už 24. března a jistě se v něm dočkáme dalších titulů, které stoprocentně stojí za zhlédnutí, nejen kvůli rozšíření obzorů. Glory na něm bohužel sice nebude (i když by se jistě neztratil), ale bude uveden alespoň na festivalu bizarních artových filmů Weird Europe, což je ovšem hodně zvláštní, protože rozhodně není bizarní a v žádném případě bych jej nenazýval artovým! Vytknout mu lze akorát to, že ho zřejmě neuvidí tolik lidí, kolik by mělo, a tím pádem ani ne ti konkrétní, kteří by nejvíc měli a mohli se tak nad nín nejen zamyslet, ale taky se z něj přiučit a poučit.

FOTO: Film Europe