Kdysi žili lidé a mágové v míru. Jenže pak se objevil čaroděj Mordred, který chtěl dobýt Camelot, aby mágové ovládli svět. Král Uther se ho nebál, ale nepočítal s tím, že jeho bratr Vortigern je proradné hovado, schopné obětovat kohokoliv, aby mu temná strana síly pomohla k získání moci a postavení své vlastní Temné věže. Zahyne několik lidí, ale Utherův syn zůstane živý. Voda ho odplaví až do Londinia k prostitutkám, které se o něj postarají až do dospělosti. Setká se s boxery i bojovníky kung-fu, dost možná bude svědkem i jednoho z prvních graffiti ... Též se dostane do křížku s grupou Vikingů, kteří jsou pod ochranou krále.

Takže se stane, že se najednou objeví na místě, kde z kamene trčí meč! Muži se ho marně snaží vytáhnout. Evidentně to nezvládnul ani David Beckham!!! Jenže Artovi – jak se Artušovi přezdívá – se to podaří, byť jej záhy přemůže obrovská moc meče. Zajímat se o něj začne nejen strýc, ale i banda kolem Sira Bedivera (někdy označovaná jako Rytíři z bordelu či Rychlé pochvy). Merlinova učnice pak pomůže s útěkem, načež bude třeba utnout Vortigernovy plány. Situace se však může vyvinout různě a bez pomoci magie to asi nepůjde.

Bohužel není prezentována – na rozdíl třeba od Warcraftu: Prvního střetu – příliš poutavým způsobem, i když je fakt, že Král Artuš: Legenda o meči v několika momentech opět silně evokuje Pána prstenů (a v jednom zase Gaunery, což ovšem není až tak dobré, jak by se mohlo zdát). Samozřejmě také nelze nezavzpomínat na přeslavný Excalibur od Johna Boormana (Bruce Wayne by mohl vyprávět). Co se atmosféry týče, jedná se o naprosto úchvatné dílo. Postavy jsou pozoruhodně načtrnuté a magie je kouzelná. Atmosféra této nové verze oproti tomu dohromady nemá, čím zaujmout.

Však také režiroval Guy Ritchie, jenž se zpravidla soustředí na něco jiného (viz také Krycí jméno U.N.C.L.E.). Artušovskou legendu se snažil obléknout do modernějšího hávu, což se ne každému zamlouvá a zamouvalo (v kinech totiž film propadl). Na rozdíl od jeho předchozích počinů, tento obsahuje také velice málo cool momentů a scén, které by se výrazněji vryly do paměti. Na první dobrou se vybaví akorát úvodní sekvence, poslední konfrontace otce a syna a nedlouhé řádění obřího hada.

Přitom v popředí měly rozhodně stát první plot point, objevná cesta do Země stínů a závěrečná bitva. Třetí scéna je bohužel uspěchaná, druhá zaujme uštknutím hada, nikoliv samostným vysvětlování, které totiž de facto jen opakuje to, co už jsme viděli předtím. A první doplácí na střihovou skladbu, která je velkým neduhem celého tototo bijáku. Některé scény jsou značně nepřehledné, přechody a skoky v čase chaotické. V dalších režisér několikrát sází na flashbacky i flashforwardy, což sice rytmicky funguje a někteří to uvítají jako méně všední narativní oživení, nicméně ve vícero případech to nebylo nezbytně nutné. Čili se jedná o pouhou hru na efekt.

Král Artuš: Legenda o meči je film, který asi nikdo nebude považovat za svůj nejoblíbenější. I proto, že tu absentují některé tradiční postavy a ty, které sehrají nejdůležitější úlohu, nejsou prakticky ničím zajímavé a herci včetně Djimona Hounsoua, Àstrid Bergès-Frisbey, Juda Lawa i Charlieho Hunnama (jehož kostým se dosti nepovedl) v podstatě nemají, co hrát. A když už by mohly, není jim věnován dostatečný prostor (Uther Erica Bany, Maggie v podání Annabelle Wallis či Paní jezera /Lady of the Lake/, jíž ztvárňuje režisérova současná manželka Jacqui Ainsley). Silně pochybuju o tom, že by ta úplně nejslavnější hollywoodská jména dokázala z těchto figur vydolovat více. Shrňme si to tedy tak, že Král Artuš: Legenda o meči obsahuje nějaké konkrétní líbivé prvky, ale jako celek příliš nefunguje a do středověku nepřenese.

FOTO: Warner Bros.