Předně, Já, Tonya se snaží (podobně jako Deadpool) bořit v některých momentech čtvrtou stěnu. Máme tu taky záznamy zpovědí s některými aktéry přímo do kamery. Film totiž vedle začátků titulní hrdinky, jejích tréninků a krasobruslařských vystoupení sleduje i její problematický vztah s matkou a turbulentní scházení se a rozcházení se s násilným přítelem/manželem Jeffem Gilloolym. De facto celá druhá polovina je pak věnována onomu incidentu, který opravdu nepatří nejen do sportu tak ladného a noblesního, jakým krasobruslení bezesporu je, ale on nepatří obecně do sportu vůbec.

Za nejlepší scénu filmu můžeme s klidem označit precizně natočenou a sestříhanou sekvenci Tonyina prvního představení na skladbu Sleeping Bag od ZZ Top. Mistrná sekvence, která nepostrádá úžasný drive. Bruslit Tonya uměla famózně (kór když ji matka vždycky předtím vyhecovala tím, že to nedokáže), už jako malá pod první trenérkou (Julianne Nicholson). Vůbec už od útlého věku byla vcelku zvyklá dělat věci, které ostatní objevili klidně až za dvacet roků. Nicméně za celkový dojem a kostým ji porodci později neměli rádi. Z filmu přitom není úplně přesně patrné proč. Až tolik se rozhodně nelišila a k výstřednějšímu chování se uchylovala teprve tehdy, když jí přišlo ohodnocení nefér. Na druhou stranu to může být dáno tím, že Margot Robbie sluší naprosto všechno, včetně té vesty z králíka.

Zmíněná herečka, která se na tomto projektu poprvé v kariéře podílela i jako producentka, zahrála Tonyu Harding opravdu výborně. Podobně jako v případě Harley Quinn se vlastně také nejedná o vyloženě kladnou roli, i když ke zlomu dojde právě až díky tomu incidentu se soupeřkou Nancy Kerrigan. Nad tím skutečně zůstává rozum stát a není divu, že to dopadlo, jak to dopadlo, když ho uskutečnila banda takových amatérů. Kvůli charakteru postavy má na Oscara jistě větší šanci Allison Janney, protože taková matka jako LaVona se jen tak nevidí. Do jisté doby se dá její jednání pochopit, jelikož chce svou dceru legálními prostředky vybičovat k lepšímu výkonu. Od jisté doby je to ale bezpáteřní mrcha, kterou diváci možná budou i trochu litovat.

Do toho tu máme Sebastiana Stana v roli Jeffa (podobný idiot jako manžel Lindy Lovelace). Takže Já, Tonya představuje komplexnější pohled na tuto sportovkyni, než kupříkladu Orel Eddie, jenž se soustředil v první řadě čistě na sportovní stránku. Tady jsou nesmírně důležité vztahy mezi postavami a ty Craig Gillespie servíruje velmi pestře. Na rozdíl od všech svých předchozích děl. Svou nemalou zásluhu bezpochyby nese i scenárista Steven Rogers (podoba jmen přesto čistě náhodná), jenž se rovněž zasloužil o ten cyničtější tón této biografie, kdy jsou humornějším, nadsazenějším způsobem předkládány i věci, které ve skutečnosti zase až tak humorné nejsou.

Já, Tonya po Barrym Sealovi: Nebeském gaunerovi potvrzuje, že je stále možné udělat životopisný počin svěžím způsobem, i když se nedá tvrdit, že by koncept byl nějak vyloženě originální. V obou případech je pořád na co se dívat. A oba se taky odehrávají v 80. letech minulého století. Já, Tonya pokračuje dál do devadesátek, přičemž období zachycuje pokaždé věrně a díky precizní výpravě filmu nechybí skvělá atmosféra. Příběh první ženy, která kdy v soutěži skočila trojitého axela, se dá označit za jeden z těch, které jsou natolik neuvěřitelné, že snad ani nemůžou být pravdivé. Jedná se o takový bizarní, i když přesto vyvážený mix, ve kterém tedy mimo jiné nechybí veřejně známá osobnost, sport na vrcholové úrovni, touha, komplikovaná láska, zrada, domácí násilí, neodbytní novináři a velmi, velmi svérázné postavy. A ty většinou lákají.

FOTO: Bontonfilm