„Čarodějnice jsou osoby, které uzavírají s ďáblem žádaný spolek a přijímají ďábla za svého pána. On jim za to propůjčuje konati rozličné nadpřirozené věci.“ Tímto a dalšími zjištěními nás v průběhu filmu uvádí do obrazu o tehdejším smýšlení jakýsi mnich, jehož tvář pokrývá stín. Jedná se vlastně o lehce scizující postavu, která kdyby nezačala později mluvit o Bohu, klidně bychom se mohli domnívat, že je to ďábel sám. Ale spíše by to mohlo klidně být svědomí lidí. Z filmů jako Hon na čarodějnice, Záhada Blair Witch, Prokletí Čarodějnice nebo Čarodějnice víme, že tyto bytosti mohou být skutečné, nicméně tady to není ten případ.

V 17. století odstartovala ve Velkých Losinách na Šumpersku zdánlivá malichernost z dnešního pohledu naprosto absurdní, leč v jistém smyslu nikoliv neuskutečnitelný proces. Pobožná, důvěřivá hraběnka uvěřila na základě zcestných a ničím nepodložených důkazů řečem o rozsáhlé síti čarodějnic na jejím panství, načež povolala inkvizitora Bobliga z Edelstadtu, který neváhal zanechat penze, aby se mohl ujmout vyslýchání, které se rozrostlo do monstrózních rozměrů, kdy si nikdo kromě něj samotného a jeho písaře nemohl být ničím jistý.

Režisér Otakar Vávra podal s Ester Krumbachovou celý příběh extrémně realisticky, k čemuž mu výrazně dopomohlo natáčení na černobílý materiál, díky čemuž vyniká syrovost a film tak má velice hutnou atmosféru. Vedle jmen skutečných osob využil i zápisy s tehdejších procesů a v některých ohledech neváhal jít skutečně až na dřeň, nejen co se nahoty a používání některých výrazů týče. I on viděl spojitost s vykonstruovanými politickými procesy z 50. let minulého století, kdy byli nevinní lidé odsouzeni k těžkému žaláři nebo k trestu smrti jenom proto, že nesouhlasili se zrůdným bolševickým režimem. U nás i ve světě bychom určitě našli další příklady takovýchto postupů, během kterých se (fyzicky i psychicky) mučení lidé pak doznali k čemukoli. Zachovat si pevnou vůli dokáže v takové situaci málokdo. I když pod nadvládou lidí, jako byl pan z Edelstadtu, by mu to stejně nemuselo být platné.

Těžko soudit, jestli byl takový i ve skutečnosti. V podání Vladimíra Šmerala není zřejmé, jestli to od prvopočátku dělal kvůli penězům a majetku, který byl obětem následně zabaven, nebo jestli doopravdy věřil, že by tyto bytosti existovaly, nebo jestli si prostě jenom chorobně užíval tu moc. To ovšem není chyba, protože tím akorát může přinutit k tomu si o něm zjistit více. Závěrečná scéna a titulek naznačují ledacos a je trochu s podivem, že tehdy po zhlédnutí Kladiva na čarodějnice lid proti vládnoucí bandě rázně nevykročil, protože závěr by měl dodnes nasírat každého slušeného člověka. Boblig si ale zjevně byl dobře vědom pověrčivosti, důvěřivosti a nedostatečného vzdělání obyvatel.

Nicméně ještě větší roli hraje strach. Lidé si nechtějí pohněvat nic, čeho se bojí, ani nikoho, kdo by je mohl dostat do problémů. V tomto případě se samozřejmě jedná o vrchnost, ale prazáklad spatřujeme už v náboženství a církvi. Jenže dojde-li pod vedením takového člověka-bestie na právo útrpné, je zřejmé, že modlitby nebudou s velkou pravděpodobností vyslyšeny. A nemusíme být věřící, aby nám bylo jasné, že lhát a zapřít blízkého člověka, když jde opravdu o všechno, představuje teprve pořádný průšvih. Právě v takových případech se derou na povrch skutečná morálka a síla osobnosti.

Proto prostě musíme fandit děkanu Lautnerovi, aby vydržel, osvobodil kuchařku Zuzanu, vyšel ze všeho s čistým štítem a se ctí a pokud možno ještě zařídil, aby bylo spravedlnosti učiněno za dost. Vlastně aby šlo do značné míry o následovníka Mistra Jana Husa, ačkoli v případě 6. července 1415 upáleného kazatele, kterému se režisér ve své tvorbě také věnoval, to bylo ještě o něco komplikovanější. Elo Romančík, Soňa Valentová, ale i všichni ostatní herci a herečky předvádějí naprosto vynikající a odpovídající představení. Troufám si tvrdit, že také k nim příběh (jak prostřednictvím těch původních historických událostí, tak knihy Malleus Malleficarum, tak předlohy Václava Kaplického, tak scénáře) velice silně promlouval.

Kladivo na čarodějnice zůstává stále aktuálním filmem, a přestože tehdy kolem roku 1970 vzniklo několik mimořádně pozoruhodných českých titulů, působí mezi nimi stejně jako zjevení. Ztrácejí třeba pozdější Čarodějky ze Salemu, třebaže rozhodně také stojí za zhlédnutí. Ignorace vlivných vůči ostatním, strach, bezpáteřnost, přetvářka, pomlouvání či dopátrávání se pravdy zůstávají stále aktuálními tématy. Vždyť kolik lidí bezmezně uvěří něčemu jenom proto, že „to říkali v televizi“ nebo že „to psali na internetu“ nebo že „to bylo v novinách (nezřídka kdy navíc bulvárních)“? Otakar Vávra dokázal svou mistrnou režií povýšit Kladivo na čarodějnice ne na evropskou, nýbrž přímo světovou úroveň. Řemeslně precizní, ve vedení herců a hereček totálně sebejistý a z dramaturgického hlediska velice trefný, když dokázal přesně odhadnout i to, co se musí ukázat a co postačí jen říct. Navíc s jasnou, nekompromisní a ambiciózní vizí, kterou se mu možná podařilo ještě překonat a kterou tudíž budou slabší povahy obtížněji rozdýchávat. Kdepak, některé filmy Otakara Vávry zestárly a/nebo byly pozapomenuty. Ovšem tenhle je nesmrtelný a nezapomenutelný.

FOTO: ceskatelevize.cz