Je naprosto nepředstavitelné, že se přesně sedm roků zpátky vyhrabaný Anders Breivik prostě probudil a řekl si: „Jo, tak dneska je všechny postřílim.“ A pak se šel možná klidně nasnídat. Ještě před cestou na zmíněný ostrov nastražil v Oslu bombu před vládní budovu. Ve filmu pak zabere nějakých osmnáct minut, než se začne ozývat střelba a propukne panika. Do té doby stihneme – vedle toho výbuchu z pohledu bezpečnostních kamer – poznat dívku Kaju, která právě telefonuje s mámou a podobně jako někteří další se o tom útoku dozvídá. Poté zamíří do stanu domluvit své ségře Emilii a pokecá s několika dalšími účastníky tábora Národní sociálně demokratické strany.

Od příchodu na to osudové místo, které dělí od hlavního města Norska nějakých 40 kilometrů, sledujeme všechno v jednom jediném záběru. Tím samozřejmě odpadla varianta kolektivního hrdiny (tj. sledovali bychom různé lidi), která by bývala mohla nabídnout intenzivnější podívanou. Eventuálně šlo všechno natočit z pohledu útočníka s tím, že by musel být vykreslený přesně podle reálného předobrazu, tedy jako pošahaný psychopat. V takovém případě by ovšem výsledek připomínal spíše FPS videohru a asi jenom málokdo by se na něj vydržel dívat celých 90 minut.

 










 

I za takových okolností by šlo Utøyu, 22. července pojmout jako poctu zavražděným, zraněným a traumatizovaným. Jenže už za těchto je to poněkud sporné. Předně si musíme uvědomit, že na ostrově se nacházelo víc lidí, než bylo Sparťanů v bitvě u Thermopyl. Ani jeden z nich se přitom s největší pravděpodobností nepokusil útočníka zastavit! Kdyby se třeba dvacet třicet lidí dohodlo, sebrali by třeba kameny nebo cokoliv, co by se dalo využít jako zbraň, neměl by šanci. Nebo kdyby nachystali léčku, k čemuž by v pohodě mohli využít zakrváceného trika od jiné oběti. Střelec by tomu patrně nevěnoval bližší pozornost, když je na(r)cistické hovado. Takhle ani nikdo pořádně něvěděl, kolik šílenců okolo běhá, či jestli jsou Arabové, Somálci, Irové, protestanti, případě mimozemšťané (stejně jednoho dne přiletí).

Samozřejmě nechci nijak celý útok zlehčovat! Naopak, jeho strůjce by zasloužil být popraven jako Olga Hepnarová. Chci tím poukázat kupříkladu na fakt, že ten šílenec asi nepřiletěl ve vesmírné lodi, ale že měl asi mít někde člun, na kterém by tudíž mohlo jít zmizet daleko pryč. Sami tvůrci si příliš nepomohli v jedné konkrétní situaci, do které tohle drama vcelku funguje, byť skutečně z něj zamrazí jenom tak ve třech okamžicích, přičemž brzy po nich tenhle pocit zase rychle opadne. Celé dění na ostrově by se dalo rozdělit na pět části: v táboře, skrčení v lese, hledání ségry v táboře, zraněná holčička a scény u moře. Právě během této poslední sekvence, kdy mimo jiné „kamarádi“ sobecky vyženou hlavní hrdinku z úkrytu, aby nebyli prozrazeni, se odehraje dialog na téma „10 věcí, které udělám, až přijedu domů.“

Zatímco Kaja, jíž zajímavě ztvárňuje Andrea Berntzen, touží po horké koupeli a politické kariéře, její nevyzrálý kamarád, který si zjevně neuvědomuje závažnost situace, chce sledovat finále Ligy mistrů s Manchesterem United z VIP lóže, a také chce pojídat kebab (škoda, že ne shawarmu). Zároveň přinutí hlavní hrdinku, aby zazpívala!?! A vybere si skladbu True Colors. Co na tom, že se po okolí potuluje smrtelné zlo. Jasně, jeho poloha se dá přiblížit za základě hlasitosti výstřelů, které provázejí celým filmem, ale stejně: komu by v takový moment bylo do zpěvu? Na druhou stranu existuje varianta, že se tento dialog mohl tenkrát klidně takhle odehrát, protože tvůrci v čele s režisérem Erikem Poppem se inspirovali skutečnými osobami a výpověďmi přeživších. Jenže jako jisté věci ve zfilmovaném příběhu Josky Smítka, i tady to působí strašně divně, absurdně a nepřirozeně.

 










 

Kamera prakticky nikdy nereprezentuje ničí subjektivní pohled. Několikrát se stane, že ač jsou všichni schovaní – tu za křovím, tu za skálou – stejně na chviličku vykoukne, abychom viděli, co se děje v nejbližším okolí. Zároveň taky připomene Saulova syna. Přesto není tolik sugestivní, jako v případě Victorie, která (byť vycházela z čiré fikce) silně připomínala dokumentární záznam, resp. přímý přenos. Tato norská rekonstrukce se sice snaží o to samé, jenže by to fungovalo pouze tehdy, kdyby se ukázalo, že kameramanem je jedna z postav, a tím pádem by se jednalo o klasický Found Footage formát.

Utøya, 22. července taky nenabídne odpověď na otázku, proč trvalo celých 72 minut, než někdo zvednul záď a přijel na pomoc? Rodiče z telefonátů přece věděli, že se jejich děti nacházejí ve velikém nebezpečí. A to všechno v době vyspělých technologií 21. století! Není divu, že se v závěru objeví titulek informující o tom, že se takzvaní „odborníci“ shodli, že celému masakru i předcházejícímu bombovému útoku šlo zabránit. Vlastně nejhorší na tom všem je, že takových všehoschopných jedinců po světě pravděpodobně běhá více.

FOTO: Film Europe