Sledujeme v něm z jistého úhlu pohledu dosti netradiční japonskou rodinu čítající babičku, otce, matku, starší dceru a malého synka. Otec má práci, ale moc se mu nechce makat, a tak se synem chodí krást všechno, co je zrovna potřeba. Na jednu stranu se řídí hesly „je to drahé, jen pokud si to koupíme,“ nebo také „vše, co je v obchodě, ještě nemá majitele.“ Ale na druhou stranu nechce dopustit, aby krám zbankrotoval. Babička zase chodí pravidelně navštěvovat rodinu svého bývalého manžela, protože z toho kvůli jejich dobrotě/stupiditě vždycky kápnou nějaké prachy. A starší dcera zase děvkaří, nicméně pouze tak, že klientům za z jejich strany průsvitným zrcadlem ukazuje svoje částečně zahalená „houpavá prsa“. (Nečekejme však žádné odvážné scény – jak ve smyslu nahoty, tak krutosti.)

Matka jednoho večera najde v okolí domu potulující se holčičku. A protože zaslechne její matku, jak pronesla cosi o tom, že ji nikdy neměla porodit, rozhodnou se, že se stane jejich novou dcerou. A tak ji ostříhají, ponechají, změní jméno a zasvětí do tajů krádeží, kdy je rozhodující vyčíhnout ten správný okamžik. Tak jako byl zasvěcen Oliver Twist. Nejsou to ale zlí lidé a vlastně mají i docela dost peněz, což celou dobu vybízí k otázce, že si tu zlodějnu mohli odpustit. Ono by se taky dost dobře mohlo stát, že když to neudělají, provalí se jejich veliké tajemství … resp. velikÁ tajemství, jaká měla zůstat okolnímu světu skryta.

Vůbec nepřekvapí, že pod Zloději je podepsán Hirokazu Koreeda, s jehož Naší malou sestrou jsme se seznámili v minulém roce. Opět se jedná o minimalistické dílo s pomalými švenky a jízdami kamery, a také s tempem, které rozhodně nijak zběsile kupředu neuhání. Členové rodiny se až na výjimky věnují obvyklým činnostem. Za pozornost stojí taky barevná paleta a jeden nezanedbatelný fakt, že v obou počinech se v podstatě vrcholná scéna, během které jsou všichni šťastní, odehrává na pláži u moře. Akorát s tím rozdílem, že v Naší malé sestře přichází až na konci, zatímco v případě Zlodějů po ní sledujeme ještě dalších čtyřicet minut.

Čtyřicet minut, během kterých se odehraje několik klíčových rozhodnutí. Avšak důležité je, že po celou dobu s každým ze členů rodiny – tedy snad s výjimkou jediného – soucítíme a rozumíme mu/jí (tj. přesně víme, proč se zachoval v dané situaci právě takhle), přestože ne všechno, co udělají, je morálně správné. Především takové otázky Koreeda klade, přičemž sází hodně na subjektivní pocity každého z diváků. V některých situacích by se patrně většina z diváků a divaček zachovala jinak nebo by se neptala na to, na co se některá z postav zeptá. Jenom není zcela zřejmé, proč se starší sestra živí zrovna erotikou, když je to extrémně citlivá holka, která se svěřuje klientům s niterními trápeními? Pravda, na Japonku je v oblasti hrudníku velmi vyspělá. :-D

Zloději to zároveň dotáhli k zasloužené nominaci na Zlatý glóbus. Režisér zkoumá téma rodiny z poměrně netradičního úhlu pohledu. Nechci spoilerovat, protože to by v případě tohoto vskutku lidského příběhu, jaké jsou pro Koreedu typické, byla veliká škoda. Dramaturgicky zvládnul celé dílo, které tedy s velkou pravděpodobností zase více osloví především festivalového diváka, vystavět tak, že všechny důležité otázky sice nastolí, ale opět platí, že při té bezmála dvouhodinové stopáži bychom se bývali obešli bez některých scén. Myšleno především těch, které uvidíme během expozice.

FOTO: Film Europe