Ta zápletka je už nesčetněkrát ohraná a přibližně od patnácté minuty se zřejmě v sále nenajde nikdo, kdo by nevěděl, jak to všechno dopadne. Takže hlavně záleží na tom, čím se ta šablona naplní, byť od hollywoodských romantických komedií se tato v nějakých drobnostech přeci jen liší. Ale na rozdíl od Žen v běhu se opět dopouští té zásadní chyby, že si neuvědomuje, že z jedné kupříkladu tři minuty trvající rozehrané situace se dá vytřískat daleko víc než jeden vtip. A samozřejmě by bývalo bylo hezké, kdyby se nám to v závěru v jistém smyslu nezvrtlo pomalu až v absurditu typu Dvě nevěsty a jedna svatba.

V minulém roce se Karel Janák rozhodnul experimentovat a připravil si pro nás pokus o tech-noirový thriller s názvem Důvěrný nepřítel. Že se to zvrtlo v cosi podivného a dramaturgicky bohužel dosti rozsypaného, asi netřeba nijak zvlášť opakovat. O to zajímavější bylo sledovat, s jakým přehledem si počíná při návratu ke komediálnímu žánru (že by se dal Důvěrný nepřítel označit za nechtěnou komedii teď nechme stranou). Dokonce si troufám tvrdit, že i díky spolupráci s kameramanem Martinem Preissem a střihačem Vojtěchem Fričem se jedná o jeho řemeslně nejzručnější projekt (byť předsnímací jednota nám v některých případech pořát trochu hapruje).

Možná tedy k té zápletce: Eliška je mladá holka, která bydlí v Pardubicích a má se právě vdávat za Špunta (Martin Písařík). Ten ale uteče od oltáře, což by pro nevěstu bylo za normálních okolností určitě daleko nepříjemnější. Je zhrzená, ale věří, že se všechno vysvětlí a bude to OK. Jenže ono nebude, a tak jí slovenská kolegyně (která je překvapivě normální) ze zahradnictví, ve kterém pracuje, přihlásí na internetovou seznamku. Jenže nápadníci jsou buď hovada, nebo mají narkolepsii (Jaroslav Plesl), a proto jsou na rande doprovázeni svou starostlivou matkou (Jana Švandová). Do toho se potřebuje odstěhovat od své matky (Veronika Žilková) a jejího nového přítele Richarda (Ondřej Malý). Zamíří tedy do jeho druhého bytu, který ovšem obývá syn-včelař se svou krysičkou Richardem III. Zahrát Warcraft si pravidelně chodí kamarádka ze střední. A aby toho nebylo málo, Špunt si uvědomí svou chybu a začne se o Elišku znovu ucházet ...

Třeba tím, že jí s mikrofonem a reprákem zpívá pod oknem písničku od Václava Neckáře. Soused jej za to odmění politím studenou vodou a konstatováním, že „má táhnout do Hradce“. To je vtipné, když jsme v Pardubicích. Ale za celou dobu se zasmějeme zase jenom tak třikrát čtyřikrát. A to je na 100 minut při komedii zatraceně málo. „Malá pardubická“, kdy po dostihovém závodišti neběží koně s žokejema, nýbrž jenom obyčejní lidé, není až tak k popukání, jak to může na první pohled vypadat. A jak už bylo naznačeno … jako třeba Prachařovo zalévání kytek dobrý, ale jinak platí, že jsme nezřídka ošizeni o naplno se nabízející vtípky (např. s Ondřejem Sokolem). Hlavně, že se některé vedlejší postavy musely při závěrečných titulcích dočkat „uzavření svého oblouku.“

LOVEní se v návštěvnosti Ženám v běhu patrně nevyrovná, nicméně to neznamená, že by se jednalo o špatný film. Kvalitativně by se dal připodobnit k Sezn@mce. Vedle vhodné hudby (tradičně silná složka počinů Karla Janáka) hodně zaujme, ba v některých momentech přímo uhrane Ester Geislerová, u níž režisér odčil, že ji obsadil do záporné role ve Snowboarďácích a po patnácti rokách jí nabídnul sympatickou a skrz naskrz kladnou úlohu. Divačky jí jistojistě budou v jejím snažení držet palce a diváci zase ocení, že posezení v kině s přítelkyní, manželkou či milenkou bude v případě LOVEní v pohodě snesitelné. Na trailer se totiž nesmí dát, protože u nás je prostě neumíme.

FOTO: Bontonfilm