Nemuselo to tak dopadnout, kdyby se režisér nerozhodnul vyprávět tak jednoznačné téma poměrně složitým způsobem. Dialogy často jakoby odbíhaly od tématu a to důležité bylo vždycky zmíněno jen tak mezi řečí. Přitom ne, že by se to hemžilo odbornými výrazy nebo že by byla věta useknuta třeba ve své polovině, tak jako v Sázce na nejistotu. Nebo za to může kvalita českých titulků? Určitě to nebude zvukomalebností francouzštiny, která tady převládá nad němčinou, protože jiné francouzské filmy se v pohodě dají sledovat i v originále.

Asi nebude od věci nechat promluvit oficiální text distributora, jelikož už ten vyvolává jisté pochybnosti: Německý režisér Christian Petzold ve filmu Tranzit prozkoumává fantomy evropské migrace a identity. Jeho neobvykle pojatý film s řadou melodramatických i politických motivů zasazuje příběh z doby německé okupace Francie do současných reálií. Hlavní postavou filmu je Georg, který postupně přijímá totožnost lidí, se kterými ho tragické okolnosti seznamují. To mu sice umožňuje dostat víza a odplout jednou z posledních lodí, které Marseille opouštějí, ale spolu s tím na sebe bere i některé tíživé důsledky. V Marseille totiž nachází „svou“ ženu, kterou zná jen z dopisu. Vezme na sebe s novou identitou i nový vztah a novou budoucnost?
 

 










 

Už oním "zasazuje příběh z doby německé okupace Francie do současných reálií". Dopravní prostředky, jaké ve filmu uvidíme, za války rozhodně k vidění být nemohly. Hlavní postava zmíní i nacisty během svých školních let, což by znamenalo, že by se měl příběh odehrávat někdy v 60. letech, tedy v době strážmistra Cruchauta. Četníků tady najdeme hafo, ale nikoliv toho ze Saint-Tropez. Snad za to může skutečnost, že se nacházíme v cca 130 km vzdálené Marseille. Druhá varianta by byla, že se jedná o alternativní realitu, ve které je z Francie policejní stát.

Přesazení aktuálních událostí do jiné doby jest dosti vysoká hra, jaká málokdy vyjde. Nejzářnějším příkladem toho, kde to vyšlo na jedničku, musí být Kladivo na čarodějnice. Protože o nedávné migrantské krizi nevypovídá Tranzit téměř vůbec nic. Prazákladní zápletka by měla spočívat v tom, že hlavní hrdina se chce dostat na lodi do Mexika, přičemž se seznámí s klučinou, se kterým si párkrát zakope, a dále potká jeho němou maminku. A aby toho nebylo málo, setkává se s popletenou ženou, která marně hledá svého manžela. Tahle poslední linka se tváří být potencionálně nejpozoruhodnější, kdyby ji tvůrci nemíchali s tou první.

Tranzit se na Berlinale letos ucházel o Zlatého medvěda, leč díky chaotičtějšímu střihu a neucelené dramaturgii nepřekvapivě neuspěl. Tedy navzdory dobrému obsazení dvou de facto nejdůležitějších rolí, které tvoří nikoliv Joaquin Phoenix, nýbrž Franz Rogowski (Láska mezi regály, jednozáběrová Victoria), a potom talentovaná Paula Beer (Frantz, Nikdy neodvracej zrak). Alespoň, že vizuálně se film opravdu povedl. Na druhou stranu pak o to více zamrzí, že ani do toho Mexika se nepodíváme.

P. S.: A na závěr jeden vtip z filmu, který představuje zároveň jeho nejlepší pasáž. Takže, pán je mrtvý a má se hlásit v pekle. Přijde tedy před bránu, snaží se dobouchat, ale nikdo mu neotevírá. Tak dále bouchá a čeká - týden, měsíc, a pak celé roky, po kterých osloví náhodného kolemjdoucího: "Mám se hlásit v pekle, ale nikdo neotevírá. Jak to?" A kolemjdoucí odpoví: "No, tohle je peklo." 

FOTO: Film Europe