Takové roli, jaké se v tuzemských projektech neobjevují nikterak často. Přitom tyhle postavy jsou v domácí kotlině svým způsobem "rozumově unverzální". V tom smyslu, že určitě nejsem jediný, kdo počínání tohoto hrdiny, co si říká Vandam a doma má pověšený plakát na Bloodsport, jednoznačně porozumí, a koho tím pádem bude jeho příběh zajímat. Protože co si budeme povídat, za uplynulé roky jsme už v českém filmu viděli řadu figur, se kterými prostě nebylo možné se nikterak ani maličko ztotožnit. Buď kvůli jejich charakteru, nebo proto, že je scénář stavěl do absolutně zcestných situací.

Tahle Národní třída vznikla podle úspěšné knihy (resp. nejprve divadelní hry) Jaroslava Rudiše, spolupodepsaného pod Aloisem Nebelem. Jedná se o zkušeného autora, o jehož dalších úspěších se bohužel už tolik nepsalo. To je dáno i tím, že žije napůl v České republice a napůl v Německu, kde je rovněž hodně aktivní v oblasti kultury. U našich západních sousedů bydlí také režisér Štěpán Altrichter, který byl za svůj předchozí počin Schmitke oceněn Cenou české filmové kritiky za Objev roku.

Takže na základě tohoto mixu vzniknul počin, který delší dobu nutí přemýšlet nad tím, co že to zase sledujeme, a na kterém je znát, že rozpočet byl o něco nižší, než by bývalo bylo záhodno. A samozřejmě se tady mluví hodně sprostě, což ospravedlňuje prostředí, ve kterém se odehrává, a společnost ve smyslu mezi jakými existencemi se pohybujeme. Za nejpamátnější scénu lze určitě označit tu milostnou, která neprobíhá zcela podle představ, jak lze vyčíst z jediného výrazu ve tváři majitelky hospody Lucky, kterou výborně ztvárnila sympatická Kateřina Janečková.
 

 










 

Hlavní dějová linie postupně vykrystalizuje ve skutečnost, že tahle mladá žena zabředla kvůli podnikateli Milnerovi (Václav Neužil) do nepříjemné situace, ze které si chce vypomoct sama, nicméně pravda je taková, že bez Vandama to zřejmě nepůjde. Ten má totiž velmi vyvinutý smysl pro spravedlnost, ačkoliv pro její dosažení se častokrát řídí svými zvířecími instinkty. Je to tak trochu Bad Ass. A podobně se snaží vychovávat svého nástupce z klučiny jménem Psycho, se kterým natírají paneláky a v žádném případě si do ničeho od nikoho nenechají kecat. Vandam platí ve své komunitě za legendu, neboť se traduje, že právě on dal v listopadu 1989 na Národní třídě první ránu. Akorát se přesně neví, na které straně barikády stál.

Úvodním monologem Národní třída nepatrně připomene Czech Made Mana. Jenže Vandamovi když dáte 100 dolarů, tak je za měsíc rozhodně nevotočí na deset táců. Naopak by určitě zvládnul je do hodiny ztratit nebo rozfofrovat se svými kámoši, se kterými chodí vysedávat do té hospody. Vysedávání v hospodě, to je jedna z věcí, kterou budou jistě (myšleno spíše v dobrém slova smyslu) mnozí diváci znát z vlastní zkušenosti. Co znát asi nebudou, uvádí druhá dějová linka, ve které se vracíme do doby Vandamova dětství, už během kterého bydlel na sídlišti (kam i v dospělosti občas zavítá nějaké to prasátko). Zajímat nás má především jeho otec, přičemž se ale nedá tvrdit, že by tenhle zážitek nějak zásadně ovlivnil jeho smýšlení v dospělosti.

Národní třída měla v první řadě velkou šanci nalákat lidi na ten název a docela se jí to podařilo (42 000 diváků za úvodní víkend není málo). Přeci jen se blíží výročí 30 roků od Sametové revoluce, kterou jeden z kumpánu v hospodě Severka (Jaroslav Rudiš se neinspiroval seriálem MOST!, protože Národní třídu napsal dříve) dost nevybíravě a bizarně překřtil. Zároveň zaujme ten plakát s Hynkem Čermákem a se zdviženým prostředníčkem - vlastně vcelku trefná premisa. Svou absurditou občas tento počin sklouzne pomalu až k Úhořům. Jenže závěrečný skutek s policejní účastí vlastně napovídá, že čtvrť, ve které Vandam žije, jest v podstatě taková favela či město hříchu samo pro sebe. A jak známo, ve favelách či městech hříchu se může stát cokoliv. Cokoliv.

 

FOTO: Falcon