Projekt oscilující na rozhraní romantické komedie a romantického dramatu těží z jednoduchého, ale velice účinného nápadu. Každý totiž ve svém životě zažil období, do kterého by se rád vrátil, anebo se zhlédnul v období, do kterého by se rád podíval. U nás by se mnozí rádi navrátili do Sametové revoluce, jiní by znovu prožili vítězné finále olympijského hokejového turnaje v Naganu. Individuálně to bude složitější. Někdo si užil dětství, další tvrdí, že středoškolské období bylo "hodně vo pohodě". Ještě další by možná kvitovali s povděkem možnost si zopakovat období kolem narození dcery nebo setkání s manželkou.

A právě poslední variantu si vybere pan Victor, jemuž manželka čtvrt století poté zahýbá. Využije tedy dárku zážitkové agentury, která svého klienta přepraví do kterékoli doby. Dodáte informace a můžete se nostalgicky dojímat. Přeneseme se tedy zpět do 70. let minulého století do kavárničky s poměrně snadno přeložitelným názvem La belle époque, nicméně ten, pod kterým film půjde do našich kin, jest rovněž velice příznačně vybraný, byť podtrhává spíše jeho komediální stránku tohoto snímku, který se vlastně nechce přiklánět ani ke komedii, ani k dramatu.

Do chvíle, než se hlavní, resp. nejstarší hrdina vrátí do kavárny, představuje Tenkrát podruhé slušný chaos. Úvodní scénu ještě můžeme považovat za nejvhodnější možný začátek, nicméně po ní se zběsile stříhá i během obyčejných dialogových pasážích, což naprosto zásadním způsobem narušuje pozornost. Takže se snadno může stát, že uniknou důležité informace. Anebo se to ztratilo v překladu? V každém případě z následujícího dění můžeme ledacos rozpoznat a vypozorovat.
 

 










 

Celou věrnou iluzi režíruje Antoine, který chodil s Margot, která teď ztvárňuje Victorovu manželku Marianne. Pokyny jim dává díky headsetu, který mají v uchu. Nicméně při pokračující práci s Margot se nedokáže soustředit pouze na klientova přání. Což je pochopitelné, když ji hraje Doria Tillier. Režisér Nicolas Bedos vybral herce a herečky (vedle této zmíněné tady účinkují Daniel Auteuil, Guillaume Canet a Fanny Ardant) velice trefně, což bylo nesmírně důležité, jelikož v závěrečné patnáctiminutovce se rozhodně dalo vyrazit jak zábavnějšími, tak dojemnějšími směry.

Tenkrát podruhé neřeší cestování časem (ať už za pomoci DeLoreanu, lezení do skříně či skoku z mostu), ani nesází na primitivní pochybný posun á la Život té druhé. V podstatě se jedná o takovou reality show, která kdyby se vysílala celostátně, určitě by měla obrovský ohlas a úspěch. Tenhle nápad představuje obyčejnou, ale přitom velice účinnou hru, s jejímiž aktéry vlastně není nikterak složité se ztotožnit, protože bychom si ji také rádi zahráli (vlastně lhostejno, jestli z té či oné strany - tj. ve smyslu hráč nebo zákulisní průvodce). Rozhodně se jedná o jeden z těch filmů, jaké mají potenciál k tomu, aby se z nich vyklubal několikadílný, resp. několikasezonní seriál, byť rozhodně nejsou dokonalé.

FOTO: Aerofilms