Na oba filmy platí slogan „Vítejte v novém světě za hranicí vaší fantazie“. Akorát tady se nepodíváme do jiného solárního systému. Ačkoli kulturní, klimatické i tradicionální rozdíly mezi Norskem a Pákistánem jsou v některých ohledech taky dost extrémní. Rodina teenagerky Nishy pochází právě ze zmíněné asijské země, nicméně nikdy tam ještě nebyla a ani babičku s tetou a další příbuzné vlastně osobně nezná. To se však má brzy změnit na základě hloupého nedorozumění pramenícího z maličkosti. Jiný slovy: Co tomu řeknou lidi je film, který poukazuje na jinou mentalitu pramenící z konzervativních zvyklostí. A také na to, co se může stát, když někdo dělá z komára velblouda.

V Evropě nejsou ženy brány jako podřadné bytosti. A jejich rodiče bývají chápaví, milující lidé, kteří chtějí pro své dcery to nejlepší a neberou je pouze jako nástroj k plnění vlastních nesplněných přání. Třeba ve smyslu „chtěla jsem být právničkou, ale nepodařilo se, takže jsme přinutili jít na práva dceru, přestože chtěla být novinářkou/zpěvačkou/čímkoli jiným“. V Evropě se nestává, že by rodiče za dceřinými zády s někým domluvili, koho si vezme. V Evropě se nestává, že by otec na dceru plivnul, když provede něco, co se mu nelíbí. V Evropě se prostě nestává, že by rodiče považovali svou dceru za svůj soukromý majetek!

Nisha je v pubertálním věku, takže je jasné, že přestane být poslušnou holčičkou a že začne mít vedle kamarádek i kamarády. S jedním takovým si dá párkrát u sebe v pokoji pusu. On ji nestihne ani vosouložit, když v tom vtrhne dovnitř otec, oba zmlátí a od té doby se k ní chová, jako by byla posedlá ďáblem. Nenechá si nic vysvětlit a nic jí nevěří. Striktně si trvá na svých pravdivých lžích, přičemž už za tenhle přístup by zasloužil naflákat držku. Protože tenhle přístup přinese jenom další utrpení. Velký problém taky představuje fakt, že otec si vůbec neuvědomuje, že by dělal cokoli špatného a že jeho rozhodnutí jsou totálně mimo. Sám je přitom na základě vyznaní a společenských konvencí přesvědčený o tom, že dělá správnou věc. 

 










 

Takže Nishu, jíž výtečně zahrála hezká a talentovaná Maria Mozhdan, začneme brzy litovat. Víme, že se ocitla ve vězení, ve kterém je hlídaná monstrem, kterým je její vlastní otec (i matka). Nemá mnoho možností, jak z této situace vybruslit. A není vyloučeno, že tuplem zvlčí, přestože ji chtěl ochránit před zvlčením. Může tedy začít otce poslouchat na slovo, což znamená žít nikoli svůj, nýbrž jeho život. Může na protest provést nějakou zběsilost – kupříkladu proběhnout se nahá po náměstí. Teď nechme stranou, že v takovém případě bychom určitě sledovali pouze její chodidla a obličej. Svému otci by tím připravila ponížení, jaké by ho zřejmě trvale poznamenalo. Anebo existuje další možnost, a sice že se rozhodne utéct a bloudit Sama nocí tmou, což se jeví jako nejrozumnější řešení a přejeme jí to, jelikož tady jde o svobodu. Otec je totiž natolik jiný, že když ji vede v Norsku do školy, tak si evidentně neuvědomuje, že se ostatní smějí právě proto, že táta vede šestnáctiletou holku za ruku do školy, jako kdyby jí bylo šest. Ale myslí si, že se smějí kvůli tomu, co udělala.

Hlavní hrdinka si projde ledasčím. Od naprosté ignorace a únosu přes vydírání a snahu o převýchovu až po moment, který je jaksi tak trochu Bez dcerky neodejdu naruby. Pákinstánská mise nejenže představuje zajímavé zpestření a filmu dodá na epičnosti, ale zároveň se dozvíme více o fungování tamní společnosti, ve které snad ani nemůžete mít opravdické přátele, když jsou mnozí tolik přízemní. Na druhou stranu budou někteří možná překvapení, že i do města vzdáleného cca 350 kilometrů od Islámábádu už dorazil internet.

Tady dojde na výrazný posun v čase, kdy poskočíme o osm měsíců vpřed, během kterých Nisha přivykla tamnímu životu. Jenže problémy si ji jako naschvál najdou samy. A to v podobě tří zkorumpovaných poldů, kteří nemají žádné zábrany a chovají se spíše jako zločinci. Bez debaty nejvýživnější moment filmu, protože tím konceptem, kdy na začátku vidíme moment, o kterém víme, že se k němu později vrátíme, se režisérka Iram Haq připravila o několik mimořádně napínavých okamžiků. Přitom by stačilo na úvod raději než běh ukázat ten výlet na skálu.

Co tomu řeknou lidi je drama, ve kterém se ovšem tvůrci nechtějí soustředit ani tak na to, jak to dopadlo, jako spíše na to, co se stalo, že to tak dopadlo. Jak to dopadlo je potom pouze logickým vyústěním. Film rozhodně působí uvěřitelně, a to i při těch nejvypjatějších momentech. Vlastně by nebylo překvapením, kdyby režisérka a scenáristka zpracovala svůj vlastní příběh. V dnešní době je totiž stále aktuální, a proto šel určitě podat více strhujícím způsobem, tak jako například Ukamenování Sorayi M. Pořád je však tenhle film natočený dostatečně kvalitně a srozumitelně (včetně těch drobností á la hlazení těsta) na to, aby ho šlo doporučit.

P. S.: Případné pokračování by se klidně mohlo jmenovat Co si s tím počne otec.

FOTO: sfklub.cz