S Milošem Formanem, o kterém jsme si psali nedávno, jsem se bohužel nestihnul setkat osobně. Ale s Jurajem Herzem jo. Jenom mě mrzí, že jsem s ním tenkrát na tiskovce k Habermannovu mlýnu nestihnul udělat rozhovor. Nebo nejlépe ještě později, po přečtení této memoárové knihy, která musí zaujmout snad i ty, kdož složitě rozdýchávali Spalovače mrtvol, u Morgiany obraceli oči v sloup a byli vystrašení z Panny a netvora či deprimovaní při sledování Dne pro mou lásku. Kdepak, rodák z Kežmaroku přistupoval ke každému ze svých žánrově, stylisticky i výtvarně pestrých projektů velmi kreativně a vždycky také se srdcem a s velkým zaujetím. Protože, jak nejen on sám tvrdí, film se ani jinak dělat nedá.

Tahle Autopsie se – kromě názvu – konceptuálně o mnoho neliší od ostatních životopisných publikací. Prostě jedeme pěkně chronologicky. Jediné co, tak budeme už na začátku upozorněni, že když byli konkrétní lidé, které uvádí, grázlové, tak nebude dodržovat ono úsloví „o mrtvých jen dobře.“ A zároveň podotkne, že když mu někdo někdy, byť jenom trochu ublížil, tak má na to sloní paměť a neodpouští. Ta tisková konference se odehrála v září 2010 a pamatuju si, jak Juraj Herz říkal: „Nemám nejmenší důvod být shovívavý k Němcům, kteří vyvraždili celou moji rodinu a mě poslali do koncentračního tábora.“

Druhou věc, kterou říkal a na kterou vlastně v knize taky dojde, uvádím v závěru recenze na Habermannův mlýn. A třetí věc byla, že po tomto dramatu, které se odehrává bezprostředně po konci druhé světové války, se chystal točit protibulvární satiru. Na tu bohužel už nedošlo, tak jako na psychothriller s Benem Beckerem nebo de facto pravdivého příběhu z vyhlazovacího tábora. Současně se v knize najde několik tvrzení, které vyvolávají pochybnosti. Nejde ani tak o to, jestli jeho děda skutečně rozseknul Srba vejpůl a jestli fakticky sloužil u císařovny Sissi. Spíše jde o to, jestli fakticky od něj během angažmá v divadle Semafor převzal Jiří Suchý svůj pověstný slaměný klobouk, jestli opravdu před fotografy na zahraničním festivalu dvanáctkrát líbal ručku Virně Lisi, jestli seděl kamarádovi skutečně modelem při tvorbě podobizny Ježíše před jedním slovenským kostelem, jestli byla Grace Kelly nadšená ze Sladkých her minulého léta nebo jestli za války byl zavřený přímo v baráku, ve kterém se nacházela nechvalně proslulá Ďáblova dílna.

 










 

Poměry, jaké zažil v Ravensbrücku, popisuje velice otevřeně a nesmírně poutavě. Od trojúhelníkových rozdělování přes humor a erotiku až po význam slova ‚organizovat‘. V této souvislosti můžeme rovnou zmínit počin Zastihla mě noc, ze kterého zřejmě vykrádal sám Steven Spielberg při natáčení Schindlerova seznamu. Tahle pasáž se objevuje už na obálce knihy, avšak uvnitř je ještě rozšířená o další krok, který se tehdy rozhodnul podniknout. A jak uvidíme, nebyl to jediný konflikt tohoto typu, o kterém píše. Dále nechybí ani pasáž o transportu vlakem a dobrodružném návratu domů, během kterého zažil nejen kvůli ruským vojákům roztodivné věci.

Začátky u filmu na projektech Zbyňka Brynycha nepřekvapivě také stojí za to. Brzy se stal asistentem režie a jako takový vyhledával vhodné herce a herečky a dokonce psal životopisy jejich postav. A svým způsobem zároveň zastával i post architekta či lokačního. Následně se posunul ke Kadárovi s Klosem, takže byl členem štábu při natáčení oscarového Obchodu na korze. Vysvětlí, jak jejich režisérská spolupráce ve skutečnosti fungovala. Akorát těch příhod z natáčení dohromady mnoho nepřidává, což platí i o jeho vlastních projektech!!!

Určitě jich musela být celá hromada – ať už veselých nebo dramatických. Do první sorty by určitě patřila produkce při tvorbě Straky v hrsti, což mělo být v podstatě takové ‚fuck you‘ vládnoucím bolševikům. Určitě zaujme i vyprávění o Morgianě v Bulharsku nebo natáčení už německého projektu v Maroku, přičemž producentem byl Walter Saxer, na kterého tady při natáčení Fitzcarralda nepříčetně křičí Klaus Kinski. Trochu více se rozepíše o Spalovači mrtvol. Snad proto, že si ho mohl natočit zcela podle sebe, což jinak platí akorát pro Pasáž. Se zásahy cenzury se potýkal po celou dobu, což není divu, když na Barrandově panovaly takové poměry. A když se nebál děsit, ba ani vysvlékat herečky. Troufám si tvrdit, že nebýt dementní komunistické bandy, mohl být Juraj Herz ve světě teď ještě mnohem známější. Je zajímavé, že po válce se Češi ve velkém mstili Němcům (včetně těch slušných), zatímco po revoluci v roce 1989 si na komouších u nás nikdo zlost nevybíjel, přestože v podstatě zničili více lidí než nacisté.

 

Nejdramatičtějším okamžikem jeho filmařské kariéry pochopitelně zůstává tragický pád Jiřího Hrzána během natáčení filmu Bludoci a třešně. Na Herzově kariéře se to však nepodepsalo – nadále točil jak pohádky, tak temnější kousky, přičemž se neopomenul sám obsazovat. Třeba jako upír, aby se stal členem celosvětové elitní společnosti herců, kteří toto monstrům na stříbrném plátně ztvárnili. Po emigraci se dokonce uchytil v Německu. Měl možnost potkat význačné osobnosti, vedl ty nejlepší české herce a herečky … V podstatě byl předurčen k tomu, aby se stal režisérem, neboť téhle profesi evidentně dokonale rozuměl. Vyzkoušet si ji ve více než dostatečné míře mohl i na divadle, o čemž se pochopitelně také zmiňuje.

Juraj Herz – Autopsie (pitva režiséra) je kniha o pěti stovkách stránek, ale tohle číslo je třeba brát s rezervou, protože téměř na každé stránce se objevuje fotka, většinou s nějakým popiskem přímo z textu, což je trochu zbytečné, stejně jako strohé uvádění jména režiséra a roku vzniku u každého zmíněného filmu, když to režisér většinou zmíní sám. V závěru se pak nachází filmografie, obsahující kromě základních údajů také jména nejdůležitějších členů štábu a snad všech těch, kteří se objevili před kamerou. Dojde i na slovníček některých lidí, u nichž patrně mladší generace nebude vědět, kam je přesně zařadit. Povídání o této knize plné pozoruhodných postřehů a informací jsem vzal spíše namátkově. A to z toho důvodu, že všechny pasáže jsou velice poutavé a čtivé. A kolikrát není snadné se od ní odtrhnout.

KNIHA JE ZA DOBRÝ PENÍZ DOSTUPNÁ NAPŘÍKLAD V LEVNÝCH KNIHÁCH

FOTO: ceskatelevize.cz, FDb.cz