V roce 1984 to ještě nestihnul, ale čtyři roky poté už za demokraty kandidoval na post prezidenta Spojených států amerických. Výhlídky byly před republikánem Georgem Bushem starším více než nadějné. A vypadalo to, že neexistuje nic, co by Harta mohlo zastavit. Jenže některé důležité události se v lidském životě můžou odehrát i během několika sekund, natož během tří týdnů. Zhruba těch jednadvacet dnů může být sakra dlouhá doba. Během prvního týdne stále probíhalo všechno podle plánu. Jenže během druhého zavolala do listu Miami Herald jistá slečna, který tvrdila, že její kamarádka má s ženatým otcem dvou dětí Garym Hartem poměr! To není dobré ani pro kampaň, ani pro členy rodiny. 

I Hlavní kandidát dokazuje, že Jason Reitman není dobrý řemeslník (to souvisí i s nevhodnou hudbou). A také, že (fiktivní) vztahové záležitosti dokáže vykreslit poutavěji, než kupříkladu politické události, které se doopravdy staly. Zároveň se musí zmínit, že alfou a omegou jeho filmů je herecké obsazení. Kupříkladu bez Kate Winslet a Joshe Brolina by byl Prodloužený víkend jenom bezduchou romancí jak z nějaké telenovely. Tady vsadil na Hugha Jackamana, jenž byl opravdu skvělou volbou a se svou rolí se popasoval skvěle. Díky němu drží Hlavní kandidát jakž takž pohromadě. Jelikož ostatní postavy se objevují a mizí (a zase objevují) dosti chaoticky. A protože jich je hodně, nedá se ani pořádně zachytit, o koho se vlastně jedná.

Navíc ničemu vedle chaotického střihu nepomáhají ani povětšinou dosti nešikovně napsané dialogy. Trochu to vyvolá dojem, že se chtěl Reitman malinko (!) inspirovat Adamem McKayem a jeho počiny Sázka na nejistotu a výtečným bijákem Vice, ale během postprodukce si tenhle záměr rozmyslel. Zanechal pouze rychlejší tempo a nevychytanější rytmus, ale tam to bylo záměrně a fungovalo to, zatímco tady ne, protože to nebyl záměr. I tak se Hlavní kandidát rozhodně nedá v jakémkoli smyslu označit za jakkoli inovativní dílo. Co se těch vedlejších postav týče, uvedené platí bohužel i pro J. K. Simmonse. Pravda, Vera Farmiga ztvárnila i na malém prostoru Garyho ženu Lee velice působivě. Molly Ephraim si jistě taky zapamatujeme. Alfred Molina je vynikající herec, akorát maličko doplácí na to, že ztvárňuje Bena Bradleeho, jehož si zahrál už Tom Hanks v Akta Pentagon: Skrytá válka. A předtím Jason Robards v oceňovaném dramatu Všichni prezidentovi muži.

 










 

Tady se dostáváme k velice zajímavému kontrastu. Pánové Carl Bernstein a Bob Woodward odvedli při odkrývání aféry Watergate záslužnou práci. Teď nechme zcela stranou fakt, že scénář tohoto snímku z roku 1976 s Robertem Redfordem a Dustinem Hoffmanem se svou kvalitou se zmatečností Hlavního kandidáta nedá příliš rovnávat. Přesto se jeho autorům podařilo velice dobře zachytit jednu věc. A sice jak se novinařina za těch cca patnáct roků proměnila. Jak se seriózní média začala přibližovat bulvárním plátkům. To platí i v současnosti, přičemž určitá nadstavba spočívá v tom, že si málokdo informace (pečlivě) ověřuje. Článek prostě přeloží z originálu, přičemž ho vůbec nezajímá, že odstavec je potřeba si pak přečíst třikrát, abychom vůbec pochopili jeho smysl. Hlavně, že za něj shrábne prachy. 

Ještě se musíme pozastavit u Garyho Harta. Ve filmu je prezentován jako schopný a inteligentní kandidát. Dokáže uklidnit novináře vystresovaného z turbulencí. Na svou inauguraci, pokud by byl zvolen, by klidně pozval Gorbačova ze znepřáteleného Sovětského svazu (tehdy už bylo po havárii v Černobylu a s rozpínavým impériem to stejně začalo jít hodně z kopce). Správně podotkne, že v kampaních jsou důležitá čísla a že se politika stala sportem, ve kterém se vyhrabávají věci, které ten daný politik a nejen politik (viz jmenovec Kevin Hart a jeho odstoupení z moderování Oscarů) pronesl třeba před patnácti rokama v jiné souvislosti.

Hlavní kandidát je film, ve kterém najdeme pár zajímavých momentů. Tím nejpamátnějším – protože Garyho noční zastavení senzacechtivými novináři doplácí znovu na zavádějící dialogy – bude patrně ten, kdy po telefonu titulní hrdina oznámí svojí ženě, že ji podvedl. A pak samozřejmě vyhýbavá odpověď na velice jednoduchou a přímou otázku na tiskové konferenci (od toho novináře, kterému pomáhal s turbulencemi a který nepřekvapivě nemá reálný předobraz). V tomhle byl Gary docela hloupý. Navíc se dozvíme, jestli těch žen bylo více. V každém případě tahle jedna aférka s Donnou Rice (Sara Paxton), kterou po výslechu od novinářů de facto všichni odkopli, je ve filmu vykreslena hodně nevinně a téměř jistě by neměla dlouhého trvání. Garymu Hartovi přesto zatarasila cestu do Bílého domu, kde mohl naplno předvést sílu svojí osobnosti a kde mohl realizovat svoje ušlechtilé programy a nápady. Kde by se s velkou pravděpodobností stal prezidentem, na kterého by se v dobrém vzpomínalo. Troufám si tvrdit, že i u nás by dost lidí na Hradě nechtělo nikoho, kdo třeba jen jednorázově podvedl svou ženu. Zato někdejšího člena komunistické strany tam pustí a pro dalšího člena/agenta vřele zajistí premiérský post. Nemůžu si pomoct, ale tyhle lidské konvence a předsudky mně připadají naprosto politováníhodné, směšné a absurdní!!! Na druhou stranu, každý si zaslouží druhou šanci!!!

FOTO: cinema.de