V prosinci 2020 oslavil devadesátiny! Jean-Luc Godard patří k tvůrcům s velice osobitým rukopisem. K těm, kteří měli štěstí, že svou kariéru odstartovali v té nejsprávnější době. V tomto případě během francouzské nové vlny. Kdyby byl o deset roků starší a tím pádem začínal s filmem o deset roků dříve, nejenže by mu letos bylo sto, ale především by zřejmě zůstal (nějakou dobu) nepochopen. A Quentin Tarantino a řada dalších by museli hledat inspiraci jinde. Na druhou stranu o ledasčem vypovídá fakt, že právě filmy, které natočil v 60. letech, jsou považovány za jeho suverénně nejpovedenější.

Tenhle významný francouzský tvůrce už brzy po svém debutu pochopil, že kritici i diváci vědí, že filmu rozumí. A tím pádem si může dovolit postupy, jaké se do té doby takřka nikdo neodvážil praktikovat. Už v Pohrdání se objevují krátké „prostřihové“ sekvence, které na první pohled působí dojmem, že musely být ve střižně přehlédnuty. Mimořádně pozoruhodný sci-fi noir nazvaný Alphaville, který vzniknul ve stejném roce jako Bláznivý Petříček, je trochu specifičtější příklad, neboť svým satirickým záměrem přímo vybízel k nekonvenčnosti. Jak z hlediska příběhu, tak z hlediska využívání výrazových prostředků.

Kdyby si však svoje exhibice odpustil v Bláznivém Petříčkovi, mohla z toho být naprosto skvostná podívaná. „Proč servírovat jasné a jednoduché věci jednoduše, když to jde složitě?“ jako by se Godard ptal sám sebe. Zbytečně těžkopádná expozice rozhodně nenaznačuje, že bychom sledovali dílo mistra vyprávění. Teprve až po útěku z města od gangsterů a příjezdu ke Středozemnímu moři, kam Ferdinand zvaný Petříček přijíždí s krásnou Marianne, dostane film srozumitelnější tvar (a připomene Sonatine, byť poněkud překrouceně), třebaže se znovu nevyhneme citování a filozofování. To zboření čtvrté stěny je ovšem v pořádku.

 










 

Určitě nemůže být pravda, že by se i Bláznivý Petříček natáčel bez scénáře, ač tomu ten nízkorozpočtový koncept napovídá a ač to vypadá, že herci mohli improvizovat. Jenže pouze v omezené míře, soudě například podle vesměs precizních kamerových švenků. Jean-Paul Belmondo už v té době platil za velkou hvězdu, která se navíc nezdráhala vyvádět sama kaskadérské kousky. V tomto směru si pro něj Godard ale tentokrát nenachystal nic zběsilého. O to zajímavější je sledovat, s jakou lehkostí tuhle komplikovanou postavu ztvárňuje. U Anny Kariny postačí jenom samotná účast, protože trochu neprávem zůstala ve stínu Brigitte Bardot.

Bláznivý Petříček umě střídá vtipné, dramatické, napínavé, ba i vypjaté situace, přičemž se daří probouzet zájem o postavy a tím pádem také emoce, k čemuž hudba – na rozdíl od vzpomínaných titulů Pohrdání a Alphaville – bohužel příliš nepomáhá. Nicméně není pochyb o tom, že režisér tehdy dobře věděl, proč nechce opakovaně spolupracovat pouze s jedním skladatelem. Na druhé straně neváhal obsazovat kolegy režiséry, ačkoli tady má Samuel Fuller malou roličku, oproti Fritzi Langovi v tomhle počinu. Bláznivý Petříček, třebaže se v něm objevují velké hvězdy, nezapře inspiraci existencialismem a stylem cinema-vérité, takže se podařilo zachytit několik unikátních okamžiků (např. gejša, zahození klobouku, …), avšak z dnešního pohledu převládá naštvání nad promarněnou příležitostí. Na druhou stranu potvrzuje, že Obávaný jest velmi trefně vyvedený film.   

FOTO: cinema.de