Kdysi dávno se počítačový specialista Honza Marák vydal s malým synkem na víkend do přírody, až tam nakonec zůstal. Našel si v lese práci a ženu Markétku (Bára Nimcová), co se neštítí omamných látek a provozuje jakési ezoterické kurzy. S ní má dvě děti – Sayena a Anynu, která později vlastním tělem chránila krásy lesa a která doteď odmítá přírodní sladidla. Vzala si Ludvu Papoše, jenž se z adjunkta vypracoval na revírníka. Respektive se vypracoval z kostelního zloděje přes adjunkta po revírníka. Společně si hospodaří s dcerou Marjánkou na hájence uprostřed lesů. Jeho ségra žije s Vietnamcem ve víru velkoměsta. A rodiče? Ti mají statek a vcelku úspěšně se věnují zemědělství. Jenže život na venkově nepřináší jenom radosti, nýbrž taky starosti.

Nejedná se o starosti v podobě příletu mimozemské civilizace, rozšíření virové infekce, ani řádění sériového vraha. Problémy jsou mnohem běžnější, byť také nepříjemné. Například jde o alkoholismus, potencionální nevěru či hrozící ztrátu domova. Zároveň platí, že bývá složitější vyjít s dalšími lidmi, mezi něž patří nám už dávno dobře známý předseda mysliveckého sdružení (Milan Šteindler) nebo rázná lesní žena (Anežka Rusevová), která nejde pro sprosté slovo či podpásovku daleko. A opomenout bychom něměli fakt, že v pokročilejším věku některé věci zkrátka už nefungují tak spolehlivě jako v mládí.

 












 

Takhle to patrně může vyznívat, že Cesta domů je temný film o temných věcech. Ovšem tak tomu není! Cesta domů, jakkoli ten název může skrývat vícero významů, je upřímný počin o temných věcech, na které však nahlíží se vcelku netradičním humorem. Především v tom smyslu, že se zasmějeme, přestože se při tom zřejmě budeme cítit malinko provinile. A to je opravdu nevšední mix emocí, které rozhodně stojí za prozkoumání, jelikož většinou jsou servírovány odděleně. Navíc se všechno obejde bez kolikrát naprosto zbytečného klení, které na vtipnosti přidává tak akorát v hollywoodských komediích pro teenagery.

Nelze také nevyzdvihnout působivou, místy až poetickou atmosféru, díky které byla Cesta domů už při předpremiérových projekcích vcelku trefně přirovnávána k dramatu Všichni dobří rodáci. Ačkoli tento film Tomáše Vorla jde ve větší míře lyričtější než epičtější cestou. Jasné, výstižné a jednoduché příběhové linie dávají vyniknout nádherným lokacím v Rabštejně nad Střelou a jeho blízkém okolí, ať už se jedná o zmíněnou hájenku a statek, o kostel v Nečtinách, o obec Černá hať nebo o kterékoli z pečlivě vybraných lesních míst, které má režisér za ty dlouhé roky přesně zmapované a které budeme mít možnost si prohlédnout v průběhu všech ročních období.

 










 

Herečky a herci je pochopitelně projdou s námi. Stejně jako v Cestě do lesa platí, že hlavní roli opět ztvárňuje Tomáš Vorel junior, jehož civilní (ne)herectví je v podstatě jednou z několika výher této Cesty. Co se představitelů a představitelek týče, další takovou bude určitě účast tradičně skvělých Evy Holubové a Bolka Polívky, jenž svým projevem posouvá problémy starého Papoše na vyšší úroveň, jelikož diváci by s ním nepochybně šli, i kdyby byla Cesta domů zcela samostatný film. Do jisté míry takovým je, ačkoli konceptem a způsobem snímání má přeci jen o něco blíže ke dvojce, kde stál režisér také za kamerou (tady se rovněž z technického hlediska jedná o povedené dílo - v práci se zvukem předčí i Zátopka). Rozdíl spočívá kupříkladu v tom, že Anyna nevypadá jako Anna Linhartová/Kameníková, nýbrž jako Lucie Šteflová. Ve ztvárnění téhle postavy zvolila jiný přístup, který ovšem představuje vítanou změnu k lepšímu. I proto, že Anyna jest o něco starší a navíc má dceru Marjánku, do které byla obsazena Lucčina skutečná a už v útlém věku očividně velmi talentovaná dcera Ema.

Cesta domů je film, který se zase výrazně odlišuje od ostatních, které nejen v letošním roce zamířily a ještě zamíří do kin. O tom nemůže být sporu, protože Tomáš Vorel je osobitý tvůrce, který nikdy nešel s davem, naopak si obecně v rámci své filmografie razil vlastní cestičku, ve které nechyběly písničky, skřítkové, depky, chlast, environmentalismus, konflikty se zákonem, Radomil Uhlíř, kontrasty mezi životem ve městě a na vesnici, reflexe doby vzniku daného projektu, ale především hrdinové i hrdinky, kteří častokrát vycházejí z reálných předobrazů a kteří tudíž nepostrádají na realističnosti a ukazují život takový, jaký v jejich oboru opravdu je. Zdaleka ne všichni jsou podívíni typu Luboše Cafourka, takže existuje slušný prostor pro empatii a interakci. Cesta domů možná obsahuje scény, které nevyužívají naplno svůj potenciál, nicméně to rozhodně neznamená, že bychom nebyli zvědaví na další biják v režii Tomáše Vorla, ve kterém se údajně do značné míry chystá takříkajíc vystoupit ze své komfortní zóny.

P. S.: Pro zhlédnutí Cesty domů vlastně není úplně nezbytně nutné vidět Cestu z města a Cestu do lesa, ale určitě bychom to doporučili. Stačí jenom kliknout SEM a SEM.


ROZHOVOR S LUCIÍ ŠTEFLOVOU JE K DISPOZICI TADY


FOTO: Bontonfilm