Žánr film noir je ve světové kinematografii naprosto unikátní. Skutečně světové, protože učaroval tvůrcům nejen ve Francii a v USA, ale i v Mexiku, Španělsku, ba dokonce i v Československu a České repulibce (Raluca). S názvem poprvé přišel v Itálii narozený francouzský kritik Nino Frank v roce 1946. V té době už existovala slušná řádka žánrových titulů, včetně Maltézského sokola nebo Pojistka smrti, ovšem tento, o kterém bude řeč, vzniknul až dva roky poté v rámci produkční společnosti The Enterprise Studios, kterou spoluzaložil představitel hlavního antihrdiny John Garfield, který se rozhodně mohl stát podobně legendárním jako Humphrey Bogart, kdyby nepřišlo období McCarthysmu a Výboru pro vyšetřování neamerické činnosti a s nimi častokrát neospravedlněný hon na čarodějnice.

Kromě drsně cynických hrdinů, jejich voiceoverů, svůdných femme fatale, černobílého provedení, precizní práci se zvukem či nečekaných plotpointů se film noir vyznačoval propracovanými zápletkami. Síla zla na tom není jinak. Zabývá se totiž něčím, čemu se říká „Numbers Racket“ a co Francis Ford Coppola okrajově zakomponoval do svých dvou mistrovských děl, tedy do Kmotra a Cotton Clubu. Jednalo se nelegální loterii, ve které mohly chudší vrsty při sázce na tři čísla vydělat slušné peníze. Peníze se ukládaly v „bankách“, z nichž jednu vede i Leo Morse (Thomas Gomez) – bratr hlavního hrdiny Joea, který pracuje jako právník pro Bena Tuckera (Roy Roberts), který není zrovna příkladným citelem zákona. Joe chce sázky povznést na vyšší úroveň a Leovi, který nedávno řešil zdravotní záležitosti, by rád vypomohl tím, že mu řekne vítězná čísla. Nicméně jeho bratr nemá zájem. Zato ambiciózní Joe pokračuje ve své ilegální činnosti, na základě které dojde nejen na odposlouchávání telefonu, nýbrž i na pár mrtvol.

Tahle Síla zla dosahuje na pouhých 78 minut, přestože se příběh určitě dal ještě vybrousit, resp. se daly rozšířit linie některých postav, tu hlavní nevyjímaje. Pro zápletku se stane důležitým hlavní účetní Bauer (Howland Chamberlain), který chce své práce po šťárách zanechat. Podceňovat by se neměl ani vykonavatel Bill Ficco (Paul Fix), jenž podle všeho nemá žádné zábrany. A do příběhu jistě měla výrazněji promluvit pro Lea pracující, slušně vychovaná dívka Doris (něžná Beatrice Pearson, jejíž kariéra bohužel čítá pouhé dva celovečeráky), která ví, že by měla být opatrná při Joeových snahách se s ní sblížit, což mimo jiné zahrnuje roztomilou scénu s vysazením na krbovou římsu.

 










 

Tou nejnapínavější pak bude nepochybně vloupání do Joeovy kanceláře, kde se chce vetřelec (pochopitelně ne tenhle) vloupat do trezoru, jenže kvůli změněné kombinaci nemůže. Kameraman George Barnes se svými spolupracovníky vytvořil dokonalou souhru světla a stínů, patrnou už od momentu, kdy si hlavní hrdina všimne světla z místnosti, které přitom dopadá pouze na jeho oči. Ty jsou i záhy poté ve tmě nepřehlédnutelné. Není divu, že Barnes spolupracoval s takovými klasiky, jakými Frank Capra, Alfred Hitchcock nebo Cecil B. DeMille bezesporu jsou. Pod Sílou zla podepsaný Abraham Polonsky k nim býval mohl patřit taky, nebýt jeho levičáckých názorů, které se vlastně trochu promítly i do tohoto bijáku.

Síla zla je film, který stojí za zhlédnutí, byť evidentně nedosahuje kvalit nejlepších žánrových skvostů. Kdyby ano, logicky by byl jeho název mnohem známější. Snad je to tím, že režijní vize není temnější a že Joe Morse není hrdina, který by se dal dobře připodobnit k chlapíkům představovaným Humphreyem Bogartem, Paulem Munim nebo Sterlingem Haydenem. Pro tyhle borce totiž většinou neplatí, že by bylo snad ještě pozoruhodnější sledovat jejich počínání po skončení filmu, pokud se ho tedy jejich postavy dožijí. Protože zrovna konec Síly zla přináší vcelku nečekanou, nicméně vlastně o to vítanější myšlenku.


VÍCE INFORMACÍ O NOIR FILM FESTIVALU JE K DISPOZICI TADY 

NEBO NA OFICIÁLNÍCH STRÁNKÁCH


FOTO: kinolucerna.cz