Dostáváme se na vesnici, která vypadá stejně, jako celá řada jiných. Jenže tady mají hasičský sbor, kterému šéfuje Broňa – člověk, jakého by si asi nikdo neměl brát za vzor. Kór ne někdo jako nejistý Standa, který si je vědom svých četných nedostatků, takže může být vděčný za svou chápající manželku Janu, která navíc čeká jeho dítě. Obecnou pohodu naruší nehoda během oslav, při níž skončí místní občan pod koly dodávky, kterou nikdo neřídí. Broňa má jasno: jedná se o teroristký čin arabských migrantů. Hasičská jednotka si tedy musí vzít (trochu po vzoru Sousedké hlídky) na starost bezpečnost místních, jelikož se může stát, že útočník (útočníci?) neřekl svoje poslední slovo.

Tenhle počin se údajně volně inspiruje skutky Jaromíra Baldy, který v závěru července, konkrétně roku 2017, shodil na železniční trať stromy a chtěl to svést na arabské migranty. Opravdu jenom volně, protože tady nejde o koleje, nýbrž o kapličku u hřbitova. Kdyby radši hořelo se nese spíše v komorním duchu, takže se ledacos dá předvídat. Myšlenka, resp. myšlenky jsou však dostatečně nosné a aktuální na to, aby film na delší dobu uvíznul v paměti. To i přesto, že srovnání s tvorbou Ivana Passera nebo Miloše Formana (kniha) jsou poněkud troufalejšího rázu. Nicméně atmosféru života na současné vesnici se podařilo vykreslit velice věrohodně, stejně tak působí realisticky charaktery postav, které ji obydlují. Přitom neregistrujeme žádné snahy o satiru, parodii či jakékoli přehánění, jelikož tohle by se klidně mohlo stát i ve městě.

Všude se totiž najdou lidé důvěřivý (či pohodlní), kteří – než aby si ověřili fakta – raději věří všemu, co jim řekne televize, internet, případně někdo známý/příbuzný. Současně existují tací, kteří této důvěřivosti dokážou využít, lépe řečeno zneužít, aby udrželi věci i ty samotné lidi pod kontrolou. To nemusí být pouze politici a bolševicko-nacističtí diktátoři, nýbrž klidně náčelníci sboru hasičů, co věří, že jejich autorita jest dostatečně silná na to, aby ji ostatní členové následovali. A když některý vyjádří pochybnosti, je okamžitě degradován, což se ospravedlňuje lží. Právě jako se to dělává v totalitních režimech.

 










 

Výše uvedené, když se skloubí s fanatismem, hloupostí, předpojatostí a slepou nenávistí, v kombinaci s připomenutím významných hodnot, mezi které patří svoboda, tak se dá čekat, že se to neobejde bez průšvihu. To pak může snadno dojít na dilema farářovo, jestli porušit či neporušit zpovědní tajemství, když by to pomohlo dobré věci. Všechny postavy mají svoje motivace a pevně dané názory, akorát občas mají tendence nám říkat věci, které jsou zřejmé, jelikož jednoduše vyplynou z předchozí situace. Důležitým faktem zůstává, že ty nejklíčovější byly obsazeny těmi nejvhodnějšími herci a herečkou, totiž Miroslavem Krobotem (rozhovor), Michalem Isteníkem a Annou Polívkovou, jejíž postava přes menší prostor výrazněji ovlivňuje dění, ale zároveň má také svou určitou hloubku. Právě takovou, o jakou se zmíněná herečka ve většině těch laciných komedií v posledních rokách obvykle nemůže opřít.

Kdyby radši hořelo zase není vyloženě komedie, jelikož seriózní události servíruje bez nadhledu. Autor Adam Koloman Rybanský ale zakomponovává úsměvnější momenty, které fungují tu s větším (házení sudem), tu s menším (ocet) úspěchem. Kvůli celé řadě statických záběrů můžeme snadno získat dojem, že sledujeme zfilmovanou divadelní hru. To samo o sobě samozřejmě není špatně, nicméně trochu se to omrzí. V celém filmu vlastně uvidíme jeden jediný, dlouhý a pomalý švenk. O žádném napětí během něj však nemůže být řeč, protože to, co uvidíme, si vzhledem k souvislostem opět dokážeme snadno spočítat. Ve Kdyby radši hořelo se dočkáme hrstičky okamžiků, kdy se můžeme podivovat nad tím, co že to vlastně zrovna sledujeme (např. hromadný odchod z kázání), leč tyhle okamžiky pořád nepředstavují důvod k tomu, abychom tomuto počinu nedali šanci.

FOTO: Bontonfilm