Tímto indiánským příslovím je celý film odstartován. Následně se podíváme do Nebrasky roku 1968, kde si indián začal s mladou ženou, která rozhodně nemá stejný původ. O 52 roků později tenhle indián umírá, zatímco z dívky se stala paní v důchodovém věku, která podle svých slov „přestane lézt po stromech až tehdy, kdy bude stará.“ V době, kdy probíhal na středozápadě USA rituální obřad, letěl zrovna v letadle nad ním finančník Ondřej Jonáš. A indiánův duch v něm jaksi uvíznul, což je servírováno naprosto neadekvátním způsobem. No, a teď se nabízejí zásadní otázky: Jak moc americký indián českému boháči rozbourá nebo narovná život? A samozřejmě taky: Co bude nutné udělat, aby dokončil svou cestu do věčných lovišť, kde vládne Manitou?

„[Film] je určený hlavně divákům a nikdo jiný, než diváci, by na to ani chodit neměl ... A když se do člověka dostane duch indiánského náčelníka, je to vážná věc, kterou je třeba řešit,“ prohlásil šibalsky režisér Tomáš Svoboda, jenž se ve své dosavadní filmové tvorbě věnoval výhradně komediím, které se vyznačovaly především hvězdným obsazením, bizarností, lidovostí, neatraktivním vizuálem a pražádnou ambicí o jakýkoli přesah. První tři body si můžeme odškrtnout i v případě Indiána. Naopak vizuál tentokrát dosahuje výborné úrovně – fakt, že Nebraska nevypadá jako Nebraska, jde za art departmentem (vinit z toho samotný lom Velká Amerika, kde se shodou okolností natáčel i Jan Žižka, opravdu nelze).

Prapůvodním záměrem bylo stvořit crazy komedii, byť ne snad třeba až ve stylu Ohnivých sedel. A zároveň platí, že se z Indiána nevyklubalo další Westernstory. Pokus o jakýkoli přesah se však celkem míjí účinkem. Poučující, filozofující a na indiánskou kulturu se odvolávající moudra spíše jenom dokládají, že tvůrci nedokázali námět, který nebyl nezajímavý, patřičně rozvinout do příběhu, který by pobavil, ale přitom by taky přinutil k zamyšlení. A to nejen nad kulturou severoamerických indiánů, při kterém by šel trochu do hloubky, tedy by se lacině jenom nezabýval otázkou: „Co by v takovéto nebo takovéto situaci udělal náčelník Apačů Vinnetou?“

 










 

Ve filmu nikdy není dobré, když se jeho tvůrci snaží sdělit něco seriózního nebo dokonce vznešeného, ale přitom na to nejsou dostatečně zruční. Tomáš Svoboda se obklopil vícero zkušenými spolupracovníky a s velkou pravděpodobností by býval udělal nejlépe, kdyby i scénář přenechal někomu jinému. Co se režie týče, vtipné momenty většinou umí podat dosti obstojně. Problém je v tom, že v Indiánovi jich zase až tolik není a být nemělo. Nekoná se komika ani situační, ani chytrá. Zato zůstává přítomna lidovost, takže je dobré brát tuhle podívanou s rezervou, tak jako režisérovy předchozí počiny, jejichž znalost nám před zhlédnutím Indiána poskytne poměrně jasnou představu o tom, co dostaneme.

Scenaristická bezradnost přinesla třeba nápad, že Indián (tj. voiceover) bude za Ondřeje o všem rozhodovat, přestože o světě byznysu nic neví. Že mluví česky, by se ještě dalo jednoduše vysvětlit tím, že jeho nový hostitel jest právě české národnosti. Stejně jako třeba v Hodinovém manželovi se znovu podíváme na Slovensko a potkáme slovenské herce, včetně Lukáše Latináka, který snad ze zvyku ze slovenské partičky i ve filmových rolích často nepříjemně přehrává a Indián z tohoto pohledu nepředstavuje žádnou výjimku. Právě na Slovensku se kruh takříkajíc uzavře. A to by bylo, aby se nepodařilo skalpovat potrestat ctižádostivou kolegyni (Vica Kerekes), která nejen svými ženskými zbraněmi snadno přesvědčí ke spolupráci zdrženlivého kolegu (Martin Myšička). Opomenout určitě nesmíme ani Ondřejovu manželku (polská kráska Marta Žmuda-Trzebiatowska), která si přeje, aby mezi nimi bylo zase všechno hezké jako dříve.

Indián má tři nesmírně důležité věci, které jej uchraňují před velikou pohromou. Zaprvé: Karla Rodena v hlavní roli, který si díky svému hereckému umu poradil i s těmi nejošemetnějšími situacemi, jimž s v roli Richarda nevyhnul ani v loňském Večírku. Zadruhé: David Ployar za kamerou s velkým přehledem prodal svou kreativitu a svoje zkušenosti, protože bez jeho účasti bychom s největší pravděpodobností mohli snadno získat dojem, že sledujeme studentský film. Zatřetí: K Indiánovi můžeme být tolerantnější, jelikož Tomáš Svoboda a Patrizio Gente to nepochybně všechno mysleli v dobrém (tj. včetně objímání stromu, křepčení, střílení šípů na „nepřítele“ u auta, ba i sundávání bot a fuseklí). Zároveň vlastně nelze nezmínít skutečnost, že už jsme mohli vidět dost nepovedenějších českých filmových komedií 21. století, z nichž hned dvě stvořil stejný režisér.

FOTO: Bioscop