Někdy se to už holt tak stane, že je herec nebo v tomto případě herečka neodmyslitelně spojená s jednou rolí. Petra Černocká (rozhovor) také zůstane navždycky Dívkou na koštěti/Saxanou, ačkoli její hlavní doménou nebylo herectví, nýbrž zpěv. Panovala jistá zvědavost nad tím, jak autor Jakub Horváth dokáže Alenu Vránovu představit co možná nejúplnějším způsobem. Na zadní straně o sobě popsal celou stránku, což obvykle nedělají ani věhlasní spisovatelé, nicméně už prolog naznačuje, že od této knihy s velkou pravděpodobností nedostaneme to, co od ní očekáváme. Nejde ani tak o samotný koncept (byť se na něm asi ještě dalo zapracovat), jako o netradiční způsob, jakým autor píše.

Možná souvisí s tím, že moderuje besedy pro pražské seniorkluby, a tak očekává, že cílovou skupinou tohoto díla budou rovněž lidé v důchodovém věku. U dámy, která sehrála tak důležitou úlohu ve filmu oblíbeném napříč generacemi, to není zrovna správný přístup!. Místy dokonce vyvstává otázka, proč vůbec chtěl o Aleně Vránové psát? Kupříkladu když se v závěru krátkého vstupního rozhovoru dialogu zeptá: „Je něco, na co jsem se vás zapomněl či neuměl zeptat, co jste chtěla vy, aby tu zaznělo?“ Tak zeptat se rozhodně měl na více otázek týkajících se ideálně jejího profesního života. Ze dvou závěrečných, avšak ještě kratších rozhovorů, obstaral Jakub Horváth jen jeden a nedá se tvrdit, že by oba optimálně doplňovaly to, co bylo uvedeno na předchozích stránkách.

 










 

Ve výběru z tvorby opakovaně přepisuje synopse napsané v Lexikonu českého filmu od Václava Březiny, byť by se patrně našly odbornější sbírky. U jednotlivých projektů uvede režiséra, scenáristu, kameramana či skladatele, což je pro tu úplnost určitě dobře. Jenže pak se pouští do ošidných, spíše laických rozborů, během kterých si možná uvědomil, že vstoupil na hodně tenký led. Zvláště při hodnocení jejích hereckých výkonů to vypadá, že vlastně netuší, o čem by měl psát, a tak na papír zaznamenal to první, co mu přišlo na mysl, jen aby se už mohl posunout k dalšímu počinu. Na druhou stranu, pořád to není takový průših jako u nedobré westernové publikace Tenkrát na západě od Karla Jordána. Nelze přehlédnout, že při popisování divadelních her si je Horváth mnohem jistější, než u filmových a televizních prací (u těch pro rozhlas a v dabingu se raději nepouští do žádných větších akcí).

No, a kniha rovněž obsahuje kapitolu nazvanou Z jiných úhlů pohledu, ve které požádal 55 českých hereček, herců, scenáristů, režisérů či dramatiků, aby o své spolupráci s Alenou Vránovou – v některých případech byla jenom krátkodobá – napsali a ideálně se při tom řídili otázkami, které vyžadují odpovědi na: imponování jejího herectví, na charakteristiku po lidské stránce, na ekvivalent mezi zahraničními herečkami, na přínos českému herectví, na smysl pro sarkastický humor a sebeironii, na nejpamátnější roli nebo na závěrečné motto, které by Alenu Vránovou charakterizovalo. Někteří odpovídají přesně podle tohoto zadání, jiní to vzali po svém. Někteří jedou více dopodrobna, další se ve svém vzpomínání snaží býti spíše struční, jasní, výstižní.

 










 

Mezi těmi, kdož přispěli, najdeme třeba Hynka Bočana, Saskii Burešovou, Tatianu Vilhelmovou/Dykovou, Dagmar Havlovou, Jana Hřebejka, Antonína Kachlíka, Danielu Kolářovou, Petra Kostku, Jiřího Krampola, Františka Němce, Viktora Polesného, Viktora Preisse, Jana Přeučila, Jaroslava Soukupa, Danu Syslovou, Milana Šteindlera (rozhovor), Libuši Švormovou, Valerii Zawadskou, Zuzanu Zemanovou. Nejzajímavější a nejpoctivější příspěvky patří Zlatě Adamovské, Tereze Brodské, Jaromíru Dulavovi, Ivaně Chýlkové, Daliboru Gondíkovi, Jaroslavu Hanušovi a Aleně Mihulové. Na této kapitole jest docela zajímavé, že odpovědi poměrně často prozradí více o jednotlivých umělcích, než o herečce, které byla kniha věnována. U Aleny Vránové se většinou shodují na to, že její herectví je pravdivé, že má v rolích výborný timing, že se s ní výborně spolupracovalo, že umí usmažit výborné řízky a že je velká škoda, že hereckých příležitostí nedostala více, což bylo, je a bude do značné míry dáno i tím, že se nikdy nikomu nevnucovala ...

Alena Vránová … a díky za všechna ta moje nová rána! je knížka, která chce vyprávět o výrazné, nicméně přesto bohužel nedoceněné české herečce, jenomže tak činí celkem neobvyklým způsobem, jaký vskutku není jednoduché docenit. Sama si sice vždycky hájila soukromí, ale o některých epizodách se jistě mohla bez obav rozpovídat (např. účast na festivalu v Cannes, angažmá u Jana Wericha, vzpomínky na natáčení Pyšné princezny/Hrátků s čertem/Ztracenců/Kamaráda do deště i dalších snímků). A kdyby se jí nechtělo odpovídat na hodně věcí najednou, klidně se přece mohli s autorem potkat několikrát. Naštěstí si můžeme prohlédnout pár desítek fotek, které trefně doplňují text, byť také z tohoto úhlu mohly být pro tu úplnost přidány další. Jasně, ve finále to vlastně nemusí až tolik vadit, protože tahle publikace stejně přesvědčí o tom, že nepochybně stojí za to se na Alenu Vránovou podívat v jiných, klidně i těch méně známých filmech a seriálech. A při sledování dabovaných počinů se budeme zase více soustředit na hlas Giny Lollobrigidy, Brigitte Bardot, Annie Girardot, Katharine Hepburn, Sophie Loren, Simone Signoret, Judi Dench, Angely Lansbury nebo Shirley MacLaine.

FOTO: dobre-knihy.cz, FDb.cz