Stejně jako u těch, kteří se postarali o vznik počinu s názvem Stop Time, se objektem zájmu stanou konkrétní jednotlivci, ale tady se na to jde i více zeširoka. Proto začínáme pohledem na jindy zalidněná místa jako Karlův most nebo Václavské náměstí, kde krátce po prvním lockdownu setrvávají tak akorát žebrák a holub. Ostatní zůstali doma, včetně sportovců, kteří trénovali v neodpovídajících, provizorních podmínkách (ačkoli zrovna tohle dělá taková Martina Sáblíková [kterou neuvidíme] celou kariéru). Pouze odvážlivci, jako třeba filmoví režiséři, se vydali do ulic, aby natočili záběry, jaké si ještě koncem ledna 2020 nedokázal nikdo představit.

Na úvod se sice dozvíme, že se natáčelo od března 2020 do června 2022, nicméně Velké nic se nesnaží mapovat pandemii z hlediska důležitých mezníků, které tudíž chybí. Ať už se jednalo o nemožnost vycestovat mimo vlastní okres nebo třeba legendární výrok: „My jsme zkrátka rozhodovali a v březnu někdo přišel s tím matematickým modelem a v srpnu někdo, sice byl to ten stejný člověk, ale už přišel v nějakém čase. A ti, kteří měli přijít, nepřišli.“ Nu což, Velké nic má být tragikomedií, která však potvrzuje, že krize odkrývá skutečný charakter člověka a že lidé můžou mít na jednu věc nejrůznější reakce.

A také názory, přičemž uznávají pouze ten svůj a nenechají si nikým vymluvit, že třeba nemají pravdu. Velké nic nejde do hloubky, ani co se týče sváru „očkovaní versus neočkovaní“, který totálně rozklížil společnost, která byla v prvních měsících maximálně pospolitou. A to nejen v rámci krajů a měst, nýbrž i jednotlivých domácností. Tohle ještě máme v živé paměti a mělo by to v ní zůstat. Ovšem prakticky už od prvopočátku se začaly rojit dezinformace a konspirační teorie, ale zároveň se naštěstí taky našlo dost těch, kteří nezapomněli na to, že 1+1=2. Ani na ně v tento dokument nezapomněl. A jeho obrovská výhoda oproti tomuto spočívá v tom, že Vítu Klusákovi se podařilo vychytat, resp. tedy natočit ty nejtrefnější momenty. Díky nim si zpětně můžeme připomenout některé věci a znovu se nad ledasčím, co se během těch dvou roků událo, zamyslet.

 










 

Takže, máme tady slečnu, která vzala práci pokladní v supermarketu, ač se do té doby na vysoce profesionální úrovni věnovala opernímu zpěvu. Prezentuje myšlenky, se kterými se dá poměrně snadno ztotožnit. Prostor dostal Jaroslav Flegr, který byl hodně viděl, leč rovněž ne vždycky správně předpověděl událostí vývoje příštího. Nemůže chybět ona aktivistka, co dávala okolnosti do souvislosti s Hitlerem, a jejíž příběh vlastně nebude ukončen. Tvůrci se věnují i pánovi, který zákeřný virus chytil jako jeden z prvních. A ke slovu se dostane filmař a dlouholetý lektor na FAMU Karel Vachek (učil i Víta Klusáka), jehož tvorba asi není pro každého, zatímco jeho názory v období pandemie patří k těm, jakým vůbec není špatné naslouchat!

Každopádně se dočkáme i řady vtipných momentů, z nichž některé jsou opravdu vyvedené ad absurdum. Napříkad paní, která hlásí cosi o „vydechování dusíku a o tom, že nejsme Čínani“. Pochopitelně zavítáme na nudistickou pláž, kde nemusíte mít tričko, kalhoty ani spodní prádlo, ale je dobré si nechat tu roušku. A kde jinde, než právě tady by mělo dojít na rozpravu ohledně švestkových buchet? Také na tísnové lince se řeší záležitosti vskutku nevšední, nad nimiž zůstává rozum stát. Ale za ně do značné míry mohl tehdejší vládní chaos. A to by bylo, aby nebyly zahrnuty nějaké ty veselé prostřihy, jako třeba na pejska, jenž se snaží pokousat vodu z fontány.

Velké nic má být „absurdně úsměvná zpráva o naší společnosti.“ Avšak tvůrci si patrně uvědomují, že jsou i tací, které veškeré peripetie opravdu těžce zasáhly, a tak přidají i několik seriózních momentů (potlačování demonstrace, zavítání na infekční oddělení, úmrtí nakaženého de facto přímo před kamerou), byť jsou oproti těm úsměvným v menšině. Na rozdíl od dokumentu V síti, jehož návštěvnost by se nebýt lockdownu mohla zastavit na čísle o hodně převyšujícím 500 000 diváků, se nedá očekávat, že by Velké nic dosáhlo tak obrovského ohlasu, resp. dopadu. U Stop Time zamrzelo, že režisér nebyl za kamerou aktivnější. Vít Klusák taky do záznamu příliš nevstupuje. A když, tak se ptá na věci, které úplně nesouvisejí – například co se kdysi dávno líbilo pánovi na paní, když se potkali.  Nelze se zbavit dojmu, že se leckteří (zvláště pak ti na důležitých postech) z uplynulé krize nepoučili. A jestli se ještě někdy ve vzdálené budoucnosti bude opakovat, pravděpodobně to opět bude nepěkný binec. Bohužel, ani tenhle dokument na tom patrně nic nezmění, což ovšem neznamená, že nestojí za zhlédnutí!

FOTO: Aerofilms