Co si budeme povídat, ani tentokrát to nedopadlo podle představ. Od momentu, kdy se Matthew Vaughn rozhodnul kromě produkování i režírovat, tedy s bijákem Po krk v extázi, se jeho tvorba vyznačovala nadhledem, hravostí, líbivým smyslem pro humor (který možná trochu pochytil u Guye Ritchieho, jehož snímky Sbal prachy a vypadni a Podfu(c)k produkoval) a vlastně také originalitou, které ve 21. století není snadné dosáhnout. V případě Kingsman: Tajné služby se mu dokonce podařilo být originální při napodobování Bondovek, což přineslo s Kick-Assem a X-Men: První třídou vrchol jeho režijní tvorby. Tak obrovský kvalitativní propad, jaký přišel se Zlatým kruhem, byl do značné míry až šokující a s První misí režisér a spoluscenárista bohužel, jak naznačeno, zaváhání nenapravil.

Podobně obrovský propad mezi první a druhou částí jedné trilogie přinesla snad už jenom ta s názvem 96 hodin, kde to však bylo dáno změnou režiséra. Takže Kingsman představuje v tomto směru opravdovou raritu. Přitom v roce 2017 Vaughn svou kolegyni, scenáristku a koproducentku Jane Goldman ještě nevynechal. Z producentského hlediska přizval svoji krásnou manželku, ale nešlo o jejich první spolupráci. Skoro to vypadá, že trojku ani točit nechtěl, ale měl se studiem smlouvu, kterou holt musel dodržet, takže ho samotného natáčení nebavilo, anebo usoudil, že jelikož natáčí coby režisér sedmý celovečerák, má už všechno řemeslně zmáknuté natolik, že jej už vůbec nic nepřekvapí a natáčení se pro něj stalo běžnou rutinou bez nutnosti se vytasit s četnými nevšedními nápady. Ty si nachystal pouze dva, což je na dvě hodiny dost málo.

Možná by bývalo stačilo servírovat komorní příběh, leč Vaughn se rozhodnul, že to společně s kolegou Karlem Gajduskem (Nevědomí, November Man) vezmou pěkně zeširoka. A tak začínáme v jižní Africe v roce 1902. To vůbec není špatné, protože neexistuje mnoho filmů, jejichž úvodní scéna by startovala v téže oblasti a v tomtéž období. Jenže už sem stihne narvat dvě provařená klišé – včetně toho, že fatálně zraněná postava stihne před smrtí vyslovit přání, po kterém okamžitě zemře jiné postavě v náručí. Ve Vinnetouovi to fungovat může, protože tam se záměrně jedná o pohádku. Tady režisér navíc natáčí tak tuctově, že uvedená sekvence bohužel zdaleka není jediná, u které si dokážeme domyslet, že se v jejím rámci stane něco nedobrého.

 










 

Záhy se posouváme do doby krátce před vypuknutím první světové války. Conrad – samozřejmě nikoli tento, nýbrž Oxford – už vyrostl do věku teenagera, což značí veliký problém pro jeho otce-vévodu, který své střelené (ve smyslu smrtelně zraněné střelnou zbraní, nikoli bláznivé) ženě v té otevírací scéně slíbil, že synka bude držet dál od válečné vřavy. Ovšem první světová už klepe na dveře, takže splnit slib bude stejně těžké, jako bylo pro Lotranda těžké akceptovat přání svého otce, aby nepracoval. Mladého Oxforda ztvárňuje Harris Dickinson (Trojúhelník smutku, Vražda v Londýně), který na rozdíl od Tarona Egertona, jenž v První misi pohříchu nemá ani cameo, sám celý film prostě neutáhne. Naštěstí, po bezmála 90 minutách zjistíme, že tenhle příběh není jeho.

A konečně budeme vytrženi z té letargie, do které nás uvrhnul sice vcelku věrně realitě zachycený, ale mizerně natočený atentát na Františka Ferdinanda d’Este (ano, opravdu tehdy řídil český řidič Leopold Lojka, ale ne, za následníka trůnu opravdu zrovna nejel Nývtl) a jeho ženu Žofii Chotkovou. Ještě horší myšlenkou se ukázalo býti zakomponování Rasputina, kterého tvůrci prezentují nikoli jako tajemnou figuru, na kterou nutno si za každou cenu dávat pozor, nýbrž jako politováníhodného blbečka, který jest zřejmě konstatně něčím nafetovaný natolik, že vůbec neví, co vlastně dělá. Bizarní repliky a bizarní skutky, hrůzně skombinované v absurdní scéně, kde nejprve starému Oxfordovi spraví nohu a zbaští otrávený bakewellský koláč, aby prokouknutého nepřítele vzápětí ponořil do studené vody a zatancoval na stole. Rhys Ifans, třebaže zamaskovaný k nepoznání, jako v jiné sekvenci Stanley Tucci, to hrubě nevychytal, na rozdíl od Karla Rodena v Hellboyovi.

 










 

Kolega slavného českého herce z Jana Žižky, tedy Matthew Goode, ztvárňuje poněkud komplikovanější postavu jménem Morton, přičemž Harrymu Mortonovi, režisérovu skorobratrovi, jest celá trojka věnována, protože byl čestný. Proto takovéto pojmenování Goodeovy postavy, která se ve filmu profesně potkává s tou, kterou ztvárňuje Charles Dance (Tmavomodrý svět), a která vskutku není vzorem všech ctností, opravdu nedává smysl. Smysluplně, resp. spíše věrohodně nepůsobí ani Polly (Gemma Arterton), která patrně všechno ví, všechno zná a všechno umí. Jo, a taky je ve všem napřed a všechny má na háku, protože zásadně nechybuje. Silné ženské hrdinky jsou skvělé, ale musí se umět napsat, což se v případě První mise nestalo.

Také další postavy si projdou „vývojem“ bez vývoje, což bychom čekali u začínajících scenáristů. Faktem zůstává, že Matthew Vaughn píše jenom pro sebe. S jedinou výjimkou, kterou přestavuje Dluh. Nemůžeme jej však označit přímo za autora, jelikož ve své scenáristicko-režijní filmografii nikdy nevycházel ze svého původního námětu. To samozřejmě není chyba, ale pak je potřeba tím spíše adaptovat tak, aby výsledek nevrhal špatné světlo na zdrojový materiál, což se v tomto případě děje. Nejedna scéna má zjevně jiné vyznění, než jaké mít měla. Spoléhání na neskrývané CGI efekty a postprodukci vzhledem ke vročení tentokrát škodí. A rádoby srdceryvná básnička taky ničemu nepomáhá – velký rozdíl oproti srdceryvné písni v 1917.

 










 

Tím se oklikou dostáváme k první světové válce. Byla hrozná a nikdy k ní nemělo dojít. Ale došlo, přičemž pro stříbrné plátno se jedná o vděčnou událost, neboť – na rozdíl od té druhé – snad neexistuje špatný film, který by se jí zabýval. Scény z bojiště a ze zákopů pomáhají i První misi. Asi taky kvůli tomu, že pravidla jsou ve válce jednoduchá a jasně daná, tudíž Vaughnovi nedopřála jakýkoli prostor pro experimentování. Toho se dočkáme až při finálním zúčtování na skále, které překvapivě funguje, včetně Sholova (vždycky výborný Djimon Hounsou) statečného činu! Dokonce až natolik, že nechá vzpomenout na tu hravost a lehkost jedničky, která tedy zároveň přinesla znamenitou zábavu, což se o trojce až do této velké scény napsat tak úplně nedá.

Kingsman: První mise je zarážející nikoli z toho úhlu pohledu, že se v něm dost řeší politika, nýbrž proto, že režisér měl kromě už vymyšlených postav k dispozici svoje dva předchozí snímky. A taky skutečné postavy a události, na které v celkovém kontextu nahlíží jaksi alternativnějším způsobem. Bylo tedy z čeho vycházet, což je přece vždycky snadnější, než budovat vyprávění kompletně od nuly. Navíc se jedná o stvořitele jednoho ze zcela nejlepších prequelů všech dob. Nicméně tentokrát se žádná stylová jízda holt nekoná. A vzhledem k předvídatelné mezititulkové scéně by možná bylo lepší, kdyby zůstalo jen u trilogie. Dost na tom, že Matthew Vaughn se nepustí do méně probádaných vod a s Argyllem, svým dalším bijákem, zůstane u špionského žánru.


INFORMACE O BONUSOVÉ SEKCI NA BLU-RAY JSOU K DISPOZICI TADY


FOTO: Falcon