Zatímco samotné obálky u výše zmíněných mang naznačují, že se při čtení a prohlížení pravděpodobně dočkáme něčeho zlověstného, Kočičí deníky servírují pravý opak. Až si při pohledu na kresbu na přední či zadní straně (pamatujme, že manga se čte zprava doleva) můžeme vzpomenout na Josefa Čapka a jeho Povídání o pejskovi a kočičce, akorát tady se dvěma kočkami. Jediné, co může vyvolat mírné znepokojení, je to, že paní zobrazená pod názvem nemá duhovky a zornice. A v ruce drží něco, co může připomínat kouzelnou hůlku, nicméně ve skutečnosti se jedná o obyčejné škádlítko, s jakým si hrají kočičky. Ty kdysi inspirovaly už Stephena Kinga a nově také třeba Matthewa Vaughana, který bude právě s Argyllem skládat reparát za poslední dva špatné Kingsmany.

Každopádně, Ito tentokrát zredukoval hororové výjevy na naprosté minimum – nepočítáme-li počáteční halucinace nebo skvrny na Jonových zádech ve tvaru lebky, lépe řečeno Ghostfaceovy masky. Hlavní lidský hrdina se jmenuje Déčko, jeho snoubenka Áčko. Déčko rovná se Džundži, což je samozřejmě autorovo počeštěné jméno. A v příběhu dojde i na jeho matku nebo rodiče jeho tehdejší snoubenky, dnes manželky Ayako Ishiguro, o které se v droboulinkatém medailonku dozvíme hrstičku informací. Kočíčí deníky jsou z velké části autobiografií, kdy spolu doma chovali dvě kočičky – Jona a Mú.

Dočkáme se ovšem netradičního konceptu, protože samotných deset krátkých kapitolek by samo o sobě vydavateli patrně nestálo za publikování. A tak bylo nutné vymyslet něco dalšího. Autor tedy zodpoví osm fanouškovských otázek (objevují se mezi kapitolami, což nebyl dobrý nápad), ze kterých se kupříkladu dozvíme, že dělal v místě svého bydliště místopředsedu sousedského spolku, nebo že se jeho paní zlobila kvůli těm nenakresleným očím. A vlastně i za to, že na rozdíl od Áčka nenosí pruhované legíny. V závěru sama dostane prostor k napsání dopísku, jaký dokládá, že v Itovic domácnosti se tihle čtyřnozí mazlíčci skutečně stali středobodem veškerého dění. Na jednu stranu hezké, na tu druhou to budou zřejmě složitěji chápat ti, kteří bezvýhradně preferují psy. Takoví si však tuhle mangu asi ani nebudou chtít pořídit.

 










 

Zahrnuta bude také (barevná!) Galerie skutečných Jona a Mú, které vyfotila Junjiho paní. Po desáté kapitole uvidíme osm podivných, prazvláštně souvisejících obrázků. Následuje Doslov, který jest vlastně krátkou povídkou, jakou rovněž inspirovaly události, co se opravdu přihodily. Půjde v ní především o kamna, ale stejně jako v těch předchozích deseti hlavních kapitolách chybí výrazná pointa – kromě toho, že láska ke kočkám se v případě japonského tvůrce po počáteční nedůvěře stala bezmeznou. Před zmíněným dopisem se nachází Bonusová manga, zase kratičká, o dvanácti obrázcích. Ta má naopak pointu celkem zásadní a silnou, se zemětřesením v roce 2011 související.

Kočíčí deníky pak končí Rozhovorem s Junjim Itoem, ve kterém se svěří, jak to má coby hororový spisovatel se strachem, porovná japonská strašidla s nejaponskými, prozradí svůj přístup, vyzdvihne H. P. Lovecrafta, Stevena Spielberga a některé tvůrčí krajany, zamyslí se nad tím, kdy se lidi přestanou bát, a rovněž podotkne, že je fajn představit si věci, jaké se vymykají lidské představivosti! Pro jeho předchozí dílka tohle rozhodně platí, pro Kočíčí deníky nikoli. Kočky se totiž dostávají do situací, do jakých se dostávají tisíce koček v domácnostích po celém světě. Takže pro chovatele může být fajn, že si řeknou: „Jo, to je přesně jako ta naše.“ Ale ostatní budou spíše zklamaní, že autor uhnul ze své hororové dráhy. Přitom by možná bývalo stačilo, kdyby jedna z koček vypadala jako ta na spodním obrázku a i charakterově by odpovídala diktátorovi, kterému je podobná. To by pak měla kniha docela jiné grády.


RECENZE MANGY BALÓNKY OBĚŠENCŮ JE K DISPOZICI TADY
RECENZE MANGY SPIRÁLA JE K DISPOZICI TADY
RECENZE MANGY TOMIE JE K DISPOZICI TADY

KOMPLETNÍ NABÍDKA VYDAVATELSTVÍ CREW JE K DISPOZICI TADY


FOTO: crew.cz, El Mundo