FDb: V seriálu Ulice hrajete od roku 2018. Zvykla jste si rychle na to tempo natáčení, kdy se točí několik obrazů za den?
Sára Korbelová: Musela jsem. (smích)

Viděla jste třeba v poslední době vaše díly Ulice, když jste tam začínala?
To ne! A možná se i bojím se na ně vůbec podívat. (úsměv)

A pamatujete si třeba na váš úplně první rozhovor?
To už ani nevím. Ale vím, že jeden z mých prvních rozhovorů byla kampaň Novy na to, že by lidi měli jít darovat krev. A to pršelo, protože vím, že jsem měla pláštěnku. (úsměv)

Když byl tenkrát konkurz, absolvovala jste ho cestou na školu v přírodě v Jihlavě. Přitom Kristýna, vaše postava, pochází právě z Jihlavy. Na seriálu #martyisdead jste zase byla na konkurzu s přítelem vaší kamarádky. Našla by se takováhle propojenost i v souvislosti se seriálem Sex O’Clock?
Tam jsem šla původně na konkurz na jinou roli, ale pak mě pozvali na Emu. A stalo se to, že strašně pršelo, takže jsem brutálně zmokla. Hned jak jsem tam přišla, natrefila jsem na Maxe Kocka, který mi ve výsledku hrál bráchu. Znala jsem ho, protože můj mladší brácha Oliver s ním točil studentský film Pstruh na dně a slyšela jsem o něm, že je hrozně šikovný a že je velký talent. Takže mně bylo jasné, že ten tu roli dostane.

Váš mladší brácha Oliver hraje moc pěkně i v komedii Mimořádná událost. Pomáhala jste mu například pochopit jeho repliky?
Pomáhám mu vlastně se vším. Chvíli si sedneme a pomáhám mu s textem. Bavíme se o té roli, ve smyslu jaká je a jaký má background. A pomáhám mu pochopit i ten příběh. Tu „Mimořádku“ točil, když mu bylo osm. Takže jsem mu vysvětlovala ty mezilidské situace, které osmileté děti samy od sebe většinou nepochopí. 

Scénář jste teda četla několikrát. Byla tam nějaká postava, o které jste si říkala, že byste si ji ráda zahrála?
Mě strašně bavila ta babička, co byla z Anglie a vždycky říkala: „No, v Anglii by se tohle nestalo.“ V prvním scénáři navíc bylo více těch „inside culture“ vtipů. To mě bavilo. (úsměv)

Eliáš, váš druhý brácha, hraje taky v Ulici …
Teď už ne, ale hrál tam. Ve škole s Anežkou, dcerou od Klímových. Takže vlastně chodil s mojí sousedkou. To je naše jediné propojení. (smích)

Řekla byste, že vás hraní v Ulici baví úplně stejně, jako když jste nastoupila, anebo vás baví ještě víc?
Asi mě to baví víc. Myslím, že je to tak i z toho důvodu, že jsem v životě už sebevědomější a už nad tím přemýšlím trochu jinak. Snažím se si s tou rolí víc vyhrát, líp ji pochopit. Tím, že mám víc zkušeností, už to není tak, že bych byla hozena do prostředí, které bych se teprve musela učit poznávat. Tím, že ho znám, je to jednodušší a můžu jít víc do hloubky.

 










 

Jednou za čas probíhají na Ulici sezení se scenáristy, kteří mají na starosti jednotlivé linky. A vy tam případně máte možnost říct, že se vám třeba něco ohledně vaší postavy nelíbí. Využila jste někdy tuhle možnost?
Nebylo nic, co by se mi ohledně mojí postavy nelíbilo. Spíš se tenhle prostor snažím využít, abych zjistila, co se děje všude jinde, v těch ostatních linkách. (smích)

Přímo ve vašem scénáři ostatní linky nejsou, ale je mezi těmi ostatními nějaká, která vás baví? Jestli máte čas Ulici sledovat …
Nemám moc čas ji sledovat, ale ráda se podívám. Třeba když jsem u babičky, tak se na Ulici koukáme spolu. Řekla bych, že mě reálně baví všechno, v čem je Kaštan (Antonín Procházka – pozn. aut.). Cokoli se děje kolem Kaštana, je prostě skvělé. (smích) Ty jeho eskapády na svatbě nebo když balil dvě lesby. Nebo když „fakeoval“, že ho srazilo auto. (smích)

Vy jste shodou okolností hrála lesbičku ve studentském filmu …
To bylo pro FAMU International. Film se jmenoval Flora. Jedu v něm na oběd ke svému příteli, který pochází z hodně „heavy“ křesťanské rodiny, kde se i modlí před jídlem. Ta Flora byla trochu rebelka, která kouřila nebo jezdila pozdě. Potom jdou k tomu příteli do pokoje. A když si odskočí, ona najde porno časopis. Začne si ho prohlížet a zjistí, že se jí vlastně líbí ženský. Ta režisérka tu roli napsala podle svého bráchy, který vyrůstal v křesťanské komunitě. A tím, že ho pak kvůli orientaci nepřijali, spáchal sebevraždu. Takže ten příběh byl osobní.

Hrála jste i v dalších studentských filmech?
Jo. Hrála jsem ještě v Inverzi od Lucie Kajánkové, ale tam mě vystřihli. (smích) Pak jsem dělala třeba ještě studentské cvičení pro píseckou FAMO. Studentské filmy jsou sranda. Všichni se tam učí tím procesem a nikdo tam není namachrovaný, že ví všechno nejlíp. To mi přijde dost sympatické.

Tam je dobré, že vy máte zkušenosti z těch velkých projektů, tak můžete třeba poradit režisérovi, že by třeba bylo fajn něco udělat jinak …
Jo, to jo. Ale snažím se v tomhle směru nebýt nějak přehnaně aktivní. Furt je to jejich projekt a já jsem tam jenom jako herečka. Ráda jim dám radu, ale nechci do toho přehnaně kecat.

Ulice se často věnuje i seriózním tématům jako jsou domácí násilí, šikana nebo panická ataka, kterou trpí právě vaše postava. Vy sama jste na ni dříve trpěla taky. Je to tak, že za ni může dlouhodobý stres, anebo ji může vyvolat i jedna konkrétní událost?
U každého je to jinak. Bývá to tak, že člověk je nějakou dobu pod nějakým stresovým nátlakem, což se snaží pořád odsouvat. A pak se může stát nějaká úplná blbost, která to spustí. Nebo se může stát, že se z toho stresu dostane už do klidu. Mně se to stalo na dovolené, kde jsem byla uvolněná, ale v ten moment na mě dolehnul ten stres, který se předtím hromadil. Někdy to může být něčím konkrétním, ale někdy je to „aftermath“ toho, že jsem ten stres prostě neřešila a potlačovala jsem ho v sobě.

 










 

Dnešní doba je taková, že se o těhle věcech dá mluvit otevřeně, protože se to bere tak, že to může pomoct lidem, kteří mají stejný problém. Ale ve vaší příběhové lince v Ulici se vyskytovala i ezošmejdka, která s vaší postavou manipulovala. Dovedu si představit, že se vám třeba prostřednictvím televize Nova ozývají lidi, kteří vám děkujou nebo vám píšou svoje osobní příběhy, že se jim stalo něco podobného …
To se děje hodně. Na tu linku s Julií reagovalo hodně lidí, ale spíše mi chodilo hodně reakcí na ty úzkosti a na ty panické ataky. Denně mně chodilo x zpráv, kde mi lidi psali, že jsou rádi, že se o tom mluví, protože tím buď oni, nebo třeba jejich sestra nebo dcera, taky trpí. A že mi za to moc děkují. Dokonce mi i psali, jestli mám nějaké rady, jak to zvládat. To jsem měla fakt pocit, že dělám něco dobrého.

Z úplně jiného soudku je to, že se vám ozval nějaký pán, který vás v tom nejlepší slova smyslu přirovnával ke svíčkové …
Jo, to byla nějaká balící technika. (smích)

Zabrala?
Nééé! (smích)

Bavilo by vás si zahrát postavu té ezošmejdky, kterou v Ulici hrála Jitka Schneiderová?
Mega! (úsměv) Ta Julie je, s prominutím, taková zákeřná svině. Myslím, že i Jitka s tím musela mít spoustu zábavy. Asi je těžké se do toho naladit, protože se prezentuje jako sladká, ale uvnitř je to špatný a zkažený a nemorální člověk. Takže by to pro mě bylo rozhodně zábavné. (úsměv)

Hlavně by to byl taky výrazný protiúkol, protože vy jinak spolupracujete s Amnesty International a s organizací Konsent. Jak přesně ta spolupráce probíhá?
To začalo, když Deník N dělal kampaň Promluvili jsme, kde bylo téma sexuálního obtěžování a zneužívání. Oslovili asi čtyřicet žen různého věku a povolání. Byla tam třeba čtyřicetiletá zdravotní sestra a osmnáctiletá herečka. Každá jsme popisovala svoje zkušenosti se sexuálním zneužíváním a obtěžováním. Mělo to za cíl ukázat, že se to děje, a že ty ženy, které si to zažívají, by se měly ozvat a měly by to řešit, což se, myslím, povedlo. Díky tomu jsem se propojila s tím Konsentem. Takže když mají nějakou akci, na které řeší nějakou novou věc, tak se jim snažím pomoct to zpropagovat. Nebo měli minulý rok na jaře takovou charitativní show, které jsem se zúčastnila. V Amnesty jsem zase byla psát dopisy pro nespravedlivě odsouzené. Jsou to hlavně političtí vězni nebo novináři, kteří píší proti totalitnímu režimu. V Amnesty se pak dělá maraton psaní dopisů, kde se vyberou takovéto příběhy. Můžete si tam jeden vybrat nebo můžete psát všem. Příslušným orgánům se pak píše dopis, že tenhle člověk byl odsouzený neprávem, a pak se to hromadně odešle. Mají s tím obrovský úspěch, že toho člověka pak pustí.

Říkala jste, že si děláte ke svým postavám backstory. U Kristýny z Ulice to asi nebylo potřeba, protože tam je scenáristický prostor na to tuhle postavu dopodrobna prozkoumat. Takže bych se zeptal spíše naopak. Kde myslíte, kde bude Kristýna za pět roků?
Já už vlastně vím, co ji čeká. Ale když se od toho odpoutám, tak bych ji přála, aby si našla partnera, který by ji měl rád takovou, jaká je. Takového, který ji podrží a nebude ji podvádět jako Denis. (smích) A bylo by fajn, kdyby si našla nějakého koníčka. Ráda pomáhá lidem. Navíc její mamka byla alkoholička. Tak bych byla ráda, kdyby se věnovala činnosti, kdy by pomáhala lidem. Ať už profesionálně, kdyby se třeba vrátila na školu, anebo jenom jako dobrovolnice. To bych jí přála.

Díly Ulice se většinou natáčejí s dvouměsíčním nebo tříměsíčním předstihem, než jdou v televizi. Ale takže víte už i to, co se stane s vaší postavou třeba na jaře 2024?
Tuším. (úsměv)

OK, tak to ale dál rozebírat nebudeme, na to si diváci a divačky budou muset počkat. Ale když jsme u těch backstory, zkoušela jste si ji vytvořit i u postavy, kterou hrajete v Princezně zakleté v čase 2?
Neměla jsem tam nic konkrétního, ale spíše jsem si ujasnila, že ta Lóra je taková bláznivka a fanynka číslo jedna prince Jana. Ale zároveň jsem musela najít ten balanc, aby nebyla jenom taková bláznivka, protože pak tam je ten „fight“, během kterého zachrání nějaké lidi. Je přehnaně hyperpozitivní, ale když dojde na lámání chleba, tak je ready zabít nepřítele. (úsměv)

A jak to bylo u pohádky Klíč svatého Petra, která běžela letos na Štědrý večer?
Tam jsme si s režisérem Karlem Janákem museli ujasnit nějaké věci, které se vážou na minulost té postavy. Na věci, co v té pohádce nejsou ukázané, ale aby dávalo smysl, proč se ty věci budou dít tak, jak se dějí.


DRUHÁ ČÁST ROZHOVORU JE K DISPOZICI TADY


FOTO: Archiv Sáry Korbelové, Archiv TV NOVA