Bille August na Febiofestu

FDb: Minulý rok na festivalu v Karlových Varech jsem dělal rozhovor s vaší dcerou Astou Kammou a ptal jsem se, proč jste s ní nepracoval jako režisér častěji. Ve vašem filmu Polibek jsou dvě výrazné ženské role. Rosalinde Myster a Clara Rosager hraje výborně, ale v kterékoli z těch dvou rolí bych si dovedl představit Astu Kammu …
Bille August: Přemýšlel jsem o tom, že bych pracoval s její sestrou Albou, která je taky herečka. Ale neměla zrovna čas, protože pracovala na velké televizní minisérii. A tak jsem místo ní obsadil Claru Rosager. U mě to je tak, že když pracuju s lidmi, co znám, zvláště když jsou to členové rodiny, jako je třeba Astina a Albina matka Pernilla, se kterou jsem pracoval víckrát, nepletu do toho žádné soukromé záležitosti. Je to čistě profesionální. Když pracuju s Astou, nevidím ji jako svoji dceru, ale jako herečku, která hraje danou postavu. Obecně vzato, když pracuju s herci, tak se snažím se s nimi nijak nesbližovat. Nechodím s nimi třeba na společnou večeři. Nechci znát nic z jejich osobního života. Nechci vědět, s kým jedí nebo s kým spí. Hrají v mém filmu a o tom to je.

Přátelil jste se s Ingmarem Bergmanem. Asta Kamma si nebyla jistá, jestli se s ním jako malá holka potkala. Potkali se?
Nemyslím si. Ale Pernilla, Asty matka, se s ním vídala.

Během úvodních titulků ve filmu Polibek sledujeme staré záběry. Nebyl jsem si jistý, jestli jsou archivní nebo jestli jsou inscenované …
To jsou skutečné záběry, které jsme našli ve vojenském areálu. Před první světovou válkou se věřilo, že v příští válce se bude bojovat hlavně z koňského sedla. Jenže přišly tanky, což všechno změnilo. Před první světovou válkou bylo všude hodně koní. Ten závěrečný záběr s koňmi v téhle úvodní sekvenci jsme dotáčeli v Maďarsku, protože v Dánsku by to bylo těžké.

Ten film se točil v Maďarsku, ale co já mám informace, byla možnost, že by se natáčel v České republice. Je to pravda?
Je pravda, že když jsem poprvé četl knižní předlohu Stefana Zweiga, mělo se jednat o mezinárodní koprodukci a mělo se natáčet v angličtině. Takže jsme byli na obhlídkách lokací jak v České republice, tak v Rakousku. A taky v Maďarsku. Jenže pak došlo na právní spory mezi producentem a držitelem práv, takže nebylo možné ten film natočit v angličtině. A mně se ten příběh tolik líbil, že jsem se rozhodnul ho natočit v dánštině.

Díky natáčení filmů se dostanete na místa, kam byste se normálně nedostal. Je nějaká lokace, na kterou rád vzpomínáte a kam byste se jednou třeba rád vrátil?
V tom, kam se podívám, hraje nejpodstatnější roli příběh toho konkrétního filmu. Když se příběh odehrává v jižní Africe, jedu do jižní Afriky. Natáčel jsem i v Číně … V jižní Africe se mi líbilo hodně, tam bych se někdy rád vrátil. Ale líbilo se mi i v Praze, kde jsem před mnoha lety natáčel Bídníky. Praha je krásné město. Je to velká výsada, mít možnost se podívat na všechna tahle místa a poznat odlišné krajiny a kultury.

 










Diane Kruger a Joseph Fiennes ve filmu Sbohem Bafano

V jižní Africe jste natáčel film Sbohem Bafano, který vypráví o Nelsonu Mandelovi. Viděl sám Nelson Mandela někdy tenhle váš film?
Byl jsem v kontaktu s jeho dcerou Zindzi, která mi říkala, že ten film viděl a že se mu moc líbil. Když jsme začínali na tom filmu pracovat, byl jsem skrze ni v kontaktu s ním. A říkal, že můžeme při vyprávění jeho příběhu dělat všechno, o čem si myslíme, že je správné, ale že musíme respektovat realitu. A přesně o to jsme se snažili.

(moje otázka z tiskové konference na Febiofestu v roce 2019): Nelsona Mandelu výborně zahrál Denis Haysbert. Byl vaší první volbou pro tuhle roli?
Ten příběh je opravdu fascinující, protože strávil dvacet let v různých jihoafrických vězeních. Najít herce, který by hrál Nelsona Mandelu, bylo opravdu obtížné. Lidé na celém světě ho dobře znají. Denis Haysbert tehdy hrál v jednom slavném televizním seriálu. Když přijel do Jihoafrické republiky, byl tam známý. Pak chtěl zhubnout, aby vypadal jako Nelson Mandela. Jenže místo toho neustále přibýval na váze, takže ten jeho záměr úplně nevyšel. (úsměv)

V tom filmu hraje také Diane Kruger, což je jedna z mých nejoblíbenějších hereček. Vzpomínáte si na nějaký konkrétní okamžik z natáčení, který by se jí týkal?
Nevzpomínám si na žádný konkrétní, ale Diane je velmi profesionální herečka. Vím, že strávila spoustu času tím, aby se dostala do té postavy, kterou ve filmu hraje, a také chtěla pochopit postavení žen v Jihoafrické republice během apartheidu. Od žen se čekalo, že budou vařit a uklízet dům, zatímco muži chodili pracovat. Zároveň bylo důležité pochopit, co to znamenalo být během apartheidu bělochem. Také musela hodně pracovat na přízvuku, protože ten jihoafrický je dost specifický. Ale tu roli ztvárnila skvěle.

Nejenže jste natáčel v jižní Africe nebo v Číně. Film Stopy ve sněhu se natáčel v Grónsku jako jeden z prvních velkých filmů. Jaké to bylo?
Byla zima. (smích) Prostě byla zima. Natáčení v takových podmínkách je vždycky složité. Kamery se zastaví, protože jsou zmrzlé, logistika vázne a každý mrzne. To samé je, když točíte ve velkých vedrech.

V Polibku se objevují témata jako soucit a naděje. Zároveň se tam objevuje pozoruhodná romantická linka, díky které se vlastně hlavní hrdina ocitne v situaci, kdy může být vděčný za to, že začala první světová válka. Kde jste natáčely ty scény ze zákopu a ze země nikoho?
Taky v Maďarsku. Vykopat ten zákop bylo hodně složité.

Jednu z postav ve filmu hraje Lars Mikkelsen. Pokaždé, když se objeví na plátně, mně připomíná Maxe von Sydowa. Je vlastně i v podobném věku, v jakém byl Max von Sydow, když jste s ním natáčel film S nejlepšími úmysly. Byl to váš záměr nebo je to náhoda?
Když jsme natáčeli S nejlepšími úmysly, ta postava měla být mnohem starší, než byl tehdy Max. Takže musel hrát, že je starší. Larsovi je padesát devět a taky musel hrát staršího. Hraje člověka, který se zajímá jenom o svou dceru a chce, aby navzdory svému handicapu byla šťastná. Je tam hodně soucitu. Navíc ta postava umírá, takže je šťastný, že se tam objeví někdo, kdo s ní bude, až on tady nebude. Opravdu je to hodně o soucitu.

 










Pernilla August (vlevo) a Max von Sydow ve filmu S nejlepšími úmysly

Co mě hodně baví na vašich filmech je to, jak skvěle zachycují dobu, ve které se odehrávají. To přitom není otázka jenom velkého rozpočtu, protože existují i nízkorozpočtové filmy, které se odehrávají třeba ve středověku nebo v devatenáctém století a tu dobu zachycují skvěle. Ale co je nejdůležitější, když chcete dosáhnout takhle precizní atmosféry?
Myslím, že je to hodně o tom, jak se diváci zajímají o postavy. Když je psychologický aspekt a vztahy mezi postavami univerzální a pro diváky zajímavý, pak to časové období, kdy se příběh odehrává, není až tolik důležité. Proto třeba mladší diváci snadněji přijímají sci-fi filmy, ve kterých se objevují věci, které ve skutečnosti neexistují. Samozřejmě je také nutné vysvětlit určitá pravidla a kulturní okolností, které se k té dané době vztahují. V momentě, kdy tohle chápete a kdy vás zajímají postavy, je celkem jedno, jestli se pohybujete v rámci příběhu v minulosti nebo jestli jde o sci-fi.

Ve vaší filmografii je spousta projektů, které se neodehrávají v současnosti. Když pracujete na filmu, který se odehrává v minulosti, je nutné si dělat průzkum toho, jak se v daném období žilo. Který z vašich projektů by nejnáročnější z hlediska průzkumu?
Jenom potřebujete čas na to, abyste to období pochopili. Například když jsme se bavili o Jihoafrické republice, potřeboval jsem vědět, jak se žilo v době apartheidu, jaký byl tehdy kulturní a společenský život. A kvůli tomu, že se film Sbohem Bafano odehrává i ve vězení, jsem strávil dost času s vězni. Takový průzkum je důležitý. A udělal jsem i filmy, u kterých jsem měl pocit, že jsem ten průzkum neudělal pořádně. Neřeknu vám, proč a které to jsou, ale zpětně bych si přál, abych té době lépe rozuměl. Ten film by pak byl lepší.

Říká se, že sci-fi filmy jsou dobré pouze tehdy, když nějak reflektují současnost. Myslíte, že to platí i pro historické filmy?
Sci-fi musí odrážet to, co je typické pro lidstvo. Musí se v nich objevovat základní lidské aspekty jako láska, žárlivost nebo třeba pomsta. Ty můžete zařadit do kteréhokoli časového období, a proto se s nimi snadno ztotožňujeme. Samozřejmě musíte mít jasný záměr, jak s nimi naložit.

Slavný francouzský scenárista Jean-Claude Carriére jednou řekl, že když pracujete na filmu podle knižní předlohy, měl byste ji přečíst jenom jednou, a pak ji hodit do koše, protože jenom ty pasáže, které si pamatujete, stojí za to zanést i do následného filmu. Použil jste někdy tuhle metodu?
Je to správná metoda. Musíte následovat svoji intuici. Nesmí z toho ale být ilustrovaná literatura, protože to nikdy nefunguje. Například Polibek byl natočen podle báječné knižní předlohy Stefana Zweiga. Taky jsem ji četl jenom jednou, a pak začal pracovat na scénáři. Možná, že kvůli nějakému dialogu jsem se k ní ještě jednou vrátil, ale často se stává, že k tomu, abyste zůstali knize věrní i při filmové adaptaci, jí vlastně musíte být nevěrní. Pořád byste ale měli zachovat ducha té knihy.

To mně připomíná film Romeo + Julie od Baze Luhrmanna, kde je příběh přesazen do současnosti. Takhle je to taky v pořádku?
Myslím, že v tomhle filmu vlastně nezměnili dialogy. Ten příběh je stejný, jenom přesazený.

 
Rosalinde Mynster, Clara Rosager a Lars Mikkelsen ve filmu Polibek

Říkal jste, že k tomu, abyste se stal režisérem, vás v šedesátých letech inspirovaly i filmy Miloše Formana a Jiřího Menzela. Jiří Menzel byl oceněn na Febiofestu v roce 2019, stejně jako vy. Měl jste možnost se s ním osobně setkat?
Ne. Nyslím, že se tehdy ze zdravotních důvodů nemohl dostavit. Ale byla tam místo něj jeho manželka, s níž to bylo milé setkání. Ve své děkovné řeči jsem Jiřímu Menzelovi vzdal hold, protože to opravdu byly jeho filmy, a také filmy Miloše Formana, které mě přiměly k tomu, abych se stal režisérem.

Čili se bavíme o filmech jako Lásky jedné plavovlásky, Hoří, má panenko a Ostře sledované vlaky …
Ano. To jsou skvělé filmy. Vlastně jednoduché, ale zároveň velmi poetické.

Asi to bude znít trochu zvláště, ale když jsem se díval na film Polibek, tak jsem si říkal, že by bylo hodně zajímavé, kdybyste někdy režíroval western. Myslíte, že k tomu dojde? Nebo lákalo by vás si zkusit i jiný žánr? Například sci-fi?
Myslím, že nejlepší western, jaký kdy vzniknul, je Zkrocená hora. To je výborný western.

Říkal jste, že jste na westerny chodil už v 50. letech do kina …
Ano, to byly béčkové westerny, které nebyly dobré. (úsměv)

Westerny se vlastně držely na vrcholu popularity někdy od čtyřicátých až do poloviny sedmdesátých let, včetně spaghetti westernů …
To je hodně výjimečný styl. Nejsem ten typ režiséra, který by takový film natočil.


DRUHÁ ČÁST ROZHOVORU JE K DISPOZICI TADY

RECENZE FILMU POLIBEK JE K DISPOZICI TADY


FOTO: Film Europe, MFF Praha - Febiofest, cinema.de