Ženy se většinou nestávají vdovami v době, kdy jim je kolem čtyřiceti. Petře se to ale stalo a zůstala sama s dospívající dcerou Dominikou. I tchyně se snaží nějak vypomáhat, byť si její snažení může někdo přeložit z opačného úhlu. Hlavní hrdinka bude muset najít způsob, jak se vypořádat s nečekanou ztrátou a jak ideálně začít znovu. Může si zkusit najít radost v maličkostech, jako je třeba koupání v jezeře. Novým impulzem se klidně může stát přestěhování z města na vesnici. Může si také vyzkoušet novou práci ... Zkrátka by měla dělat tak, aby se nenechala smutkem převálcovat a aby to méně příjemné, co patří k životu, nejlépe už třeba během jednoho roku překonala. Ačkoli někteří a některé jí to tedy rozhodně neusnadňují.

Tenhle počin se inspiruje skutečnými událostmi, jaké postihly paní Zuzanu Pokornou, jejíž deníky na pokračování za velkého čtenářského ohlasu vydával časopis Respekt. Ale i kdyby se tvůrci nikým konkrétním neinspirovali, ten scénář by se psal do značné míry vlastně sám. Všichni z těch, co už oslavili třicetiny, si totiž nepochybně dokážou představit, co zažívá člověk, který někoho náhle ztratí. Pochopitelně včetně toho, čemu Stanislav Gazdik říká „administrativní šikana“. Vyřizování pozůstalosti není jednoduchá záležitost, když úřední šiml neustále řehtá příkazy a nařízení, co někdy navíc nechávají vzpomenout na Hlavu 22. Doporučené dopisy posmrtně nebudou vydány, jelikož jsou do vlastních rukou. A proč se tolik mlží kolem pitevní zprávy? Co bylo ve skutečnosti příčinou manželovy smrti?

Dcera naštěstí vylomeniny navzdory svému teenagerovskému věku nedělá a s touto událostí se vypořádává překvapivě dobře. Občas dojde k nějakým neshodám, avšak de facto všechny se pohybují na běžné, klasické mezigenerační úrovni. Chvíli to taky vypadá, že by hlavní hrdinka mohla navázat nový vztah s ženatým sousedem s křoviňákem. Zvláště poté, co spolu půjdou chytat telátko, což vyžaduje i zastrašování jeho matky-krávy (možná taky Jitky). Tenhle ženatý soused (Tomáš Bambušek) si rovněž se svou ženou (Lucie Žáčková) prožil svoje a teď bude vdávat dceru. No, na venkovských svatbách se může stát cokoli, nicméně tahle nebude ten případ. Nejde přitom ani tak o to, že by tvůrci kalkulovali s tím, že by takovým krokem u některých diváků a především divaček ubrali hlavní hrdince na sympatiích, zkrátka chtěli hlavně ukázat změny, které po takové neveselé události nastávají.

 










 

Pavlu Beretovou jsme byli zvyklí vídat vesměs ve vedlejších úlohách, bavíme-li se o filmech a seriálech, a to nejen v rámci jednoho žánru. Tady celý film táhne a vlastně si ani nelze představit, že by Petru ztvárnila jakákoli jiná herečka. Neexistuje moment, kdy by nám její projev umožnil polevit v pozornosti. Letos jsme ji mohli vidět coby lehce vypočítavou novinářku už ve Svaté. V Amerikánce zase s Julií Šoucovou (mimochodem svou reálnou neteří) ztvárňuje verzi té samé postavy, zatímco v Roku vdovy se obě představují jako matka s dcerou. Není divu, že jim to při společných scénách funguje výborně, když jim neschází talent a když se mohly společně snadno připravovat.

Rok vdovy je velmi poctivě odvyprávěný film, jaký poutavě zpracovává nejednoduché téma. Místy trochu připomene Tancuj Matyldo. Ten sice nabídne díky nadhledu, jaký si při tom pohledu na vícero rozličných rodinných témat udržuje, více příležitostí k zasmání, nicméně to rozhodně neznamená, že by Rok vdovy měl být nějak deprimující podívanou. Dá se napsat, že celým snímkem prostupuje tenká nitka v podobě optimistické naděje, že život přece nekončí a že za všech okolností stojí za to! I tehdy, když si přichystá další nástrahy, včetně pádu ze žebříku. A kdo ví, možná se časem povede místo na striktní pošťačku natrefit na vstřícnější úřednici (v cameo podání Kláry Melíškové), která bude mít v sobě více lidskosti a empatie. Režisérka Veronika Lišková tedy svůj přesun od dokumentárního (Návštěvníci) k hranému filmu zvládla. A tahle její prvotina si nepochybně zaslouží velkou pozornost. Ideálně až takovou jako Zápisník alkoholičky nebo Vlny. To se s největší pravděpodobností nestane, přesto se jedná o film, jaký určitě nikam nijak nezapadne.

FOTO: CinemArt