Váleční fotografové nebývají hrdiny celovečeráků často. Přitom jsou nepochybně vděčným tématem, když se válek a bitev nezúčastňují s tím, že budou zabíjet nepřátele. Jejich zbraní je fotoaparát, díky kterému pak světu přinášejí svědectví o hrůzách probíhajícího konfliktu, který někdy ani nemusí být v pravém slova smyslu válečný. Někdo si proto může vzpomenout na Minamatu (W. Eugene Smith v realitě navštívil i válečné zóny), někdo na Speciální jednotku a někdo spíše na odlehčený titul Whiskey Tango Foxtrot. Každopádně, samostatný biják by zasluhoval například Robert Capa, autor proslulé fotografie The Falling Soldier, na které zachytil vojáka téměř v momentě smrti, ale o jejíž pravosti se vedou spory. Vedle toho byl na Omaha Beach v den vylodění v Normanii. A jako bonus se přátelil s literárními a filmovými velikány, jakými byli a vlastně stále jsou Ernest Hemingway, John Steinbeck či John Huston.

Teď se hrané celovečerní biografie konečně dočkala Lee Miller, která během svého života zažila rovněž extrémně nevšední události. Ponejvíce z nich vyčnívá ta, kdy nejprve navštívila koncentrační tábor Dachau, kde zjistila, kde se nachází dno toho, čeho je člověk vůči člověku schopen. Veškerou špínu pak umyla ve vaně v mnichovském bytě na adrese Prinzregentenplatz 16. Nechala se u toho zvěčnit, protože tenhle byt patřil Adolfu Hitlerovi. Podstatné je navíc to, že se tak stalo 30. dubna 1945, tedy v den, kdy nacistický vůdce a jeho družka Eva Braun ukončili v berlínském úkrytu svoje životy, neboť vítězství Spojenců ve druhé světové válce bylo už nevyhnutelné.

 










 

Režisérka Ellen Kuras – jinak vynikající kameramanka, co má z tohoto úhlu pohledu na kontě tituly jako Kokain, Věčný svit neposkvrněné mysli, Ostrov samoty či Králova zahradnice – servíruje obě scény, tj. Dachau a byt, velmi působivě. Ostatně celý tenhle příběh vypráví nesmírně poctivě (možná by se dalo napsat i oldschoolově), že se v něm těžko hledá nějaký závažnější nedostatek. Koncept je retrospektivní, jelikož svoje zážitky titulní hrdinka vypráví v rámci rozhovoru v roce 1977 novináři v podání Joshe O’Connora, což bude mít ve finále nečekanou dohru, ačkoli se nabízí otázka, jestli je skutečně nečekaná výhradně v kladném slova smyslu. Na druhou stranu, z celkových kvalit filmu zásadně neubere.

Je opravdu radost sledovat, jak se Kate Winslet zjevně pro tenhle projekt nadchla. Ostatně na jeho vzniku se podílela taky jako producentka. Přitom z počinů, které jsme letos viděli v kině, není Lee: Fotografka v první linii jediným, jaký odkazuje k Lee Miller. Alex Garland podle ní částečně vyprofiloval postavu, kterou ztvárňuje Kirsten Dunst v jeho Občanské válce. Tady určitě zaujme i fakt, že velké hvězdy jako Marion Cotillard a Noémie Merlant neváhaly přijmout oproti svým zvyklostem de facto malé roličky. První jmenovaná však bude součástí jedné velice silné scény, která ovšem – stejně jako hrstička dalších – přeci jen působí ve výsledku dramaturgicky trochu nedotažená, takže mohla být ještě silnější.

Nedá se tvrdit, že by se paní režisérka snažila nám dát příležitost nahlédnout hluboko do vnitřního světa hlavní hrdinky. Nepředkládá nám dlouhé detailní záběry na její obličej, které by na nás měly přenést její emoce a rozpoložení z právě prožitých událostí. Síla Lee Miller, jak ji prezentuje tento snímek, spíše spočívá v tom, jak reaguje na dané situace, jelikož se přes ně navzdory jejich závažnosti dokáže přenést a jít dál, aniž by ji výrazně poznamenaly. Zároveň šla ve zdravém slova smyslu proti pravidlům, a to konkrétně tím, že se nenechala odradit dobovými konvencemi, jaké ji jakožto ženu znevýhodňovaly. Tedy odmítla, že by měla oproti mužům mít omezenější možnosti seberealizace a nemohla kvůli tomu vykonávat třeba právě profesi válečné fotografky, což jí umožnilo i řídit jeep s kolegou na sedadle spolujezdce. Tahle její snaha o rovnoprávnost představuje jedno z témat, jaké určitě – především u divaček – nepřekvapivě zarezonuje také v současnosti.

 










 

Pěkně ukázán bude rovněž britský konzervatismus, který je v přímém rozporu s americkým pokrokem. Zatímco britská verze časopisu Vogue odmítne uveřejnit Leeiny fotky, protože by pro čtenáře a čtenářky asi bylo příliš složité strávit pravdu – jakkoli to pak editorku Audrey Withers (Andrea Riseborough) dlouhé roky mrzelo, americká verze s tím pod heslem „Věřte tomu“ nemá problém. Když před něčím špatným někdo zavírá oči, tak to přece neznamená, že to neexistuje. Velké plus filmu potom představuje fakt, že se tvůrci věnují v mnohem větší míře profesnímu životu hlavní hrdinky, než tomu osobnímu, jelikož ten by se asi od jiných tehdejších párů zase tolik nelišil, ač byl její manžel Roland Penrose (Alexander Skarsgård) sběratelem umění a mistrem maskování, což se samozřejmě nedělo v každé rodině. A nevznikne nám ani milostný trojúhelník, resp. nedojde na nevěru Lee s kolegou Davym Shermanem (Andy Samberg), byť se vlastně víckrát nabízela.

Lee: Fotografka v první linii je příběh ženy, která vskutku byla svědkyní historie. V případě počinů o významných osobnostech často bývá nesnadné určit, co z jejich bohatého života zařadit a co vynechat. Z dramaturgického hlediska lze tvrdit, že se tady podařilo vyzdvihnout téměř všechno důležité, až na jeden nebo dva opomenuté a vpravdě pozoruhodné momenty, které si ale případně lze dohledat. Jinak se znova nabízí otázka, proč hraný film o Lee Miller nevzniknul třeba už třicet roků zpátky. Někdy to holt trvá déle, avšak v tomto případě rozhodně stálo za to si počkat. Od jejího syna dostala Kate Winslet šanci nahlédnout do jejího úplného archivu, takže tím spíše není pochyb, že nám je předkládán věrohodný životopis ženy, která vzhledem ke svojí profesi byla raději, když mohla svým fotoaparátem Rolleiflex fotku udělat, než aby na ní měla sama být.

FOTO: Bioscop