Tak pravděpodobně tím, že v něm dvě nejdůležitější úlohy ztvárňují Michael Keaton a Mila Kunis. Jinak režisérka Hallie Meyers-Shyer do tohoto svého druhého režijního celovečeráku (prvním byla rovněž komedie Který je ten pravý?) narvala prakticky všechna možná myslitelná a pomalu i nemyslitelná klišé, kterým se jejím matka Nancy Meyers (Po čem ženy touží) ve své tvorbě v podstatě zdárně vyhýbala. Nicméně, pro podívanou pro dobu předvánoční, u které si diváci a hlavně divačky odpočinou, je to asi v pořádku. Ačkoli přeci jenom se nelze zbavit dojmu, že by se mnohem lépe vyjímala na Netflixu nebo nějaké jiné streamovací platformě, protože se jedná o jeden z těch filmů, které je dobré mít puštěný spíše jako kulisu, při jejímž poslouchání (sledování vzhledem k dialogům vlastně není nezbytně nutné) se lze věnovat ještě nějaké jiné činnosti.

Takže, Andy Goodrich je pán, co má devítiletá dvojčata (kluka a holku, která věcem rozumí). Jejich matka si vypěstovala závislost na lécích a občas se trochu napila. Že se s ní děje něco nedobrého, viděli z jejího okolí všichni kromě Andyho, což mu k dobru neslouží. Teď mu děti nechá na krku a ještě přidá poznámku, že bude správné, když pak půjdou od sebe. To může být samozřejmě dáno jejím nedobrým rozpoložením, které po pobytu na odvykačce zase odezní a všechno bude zalité sluncem. Ať už tahle situace dopadne jakkoli, řešit se musí. A hlavního hrdinu, který vede krachující galerii, napadne, že by mohl kontaktovat svou starší dceru Grace, která by pro dvojčata sama mohla být matkou, jelikož jest o sedmadvacet roků starší. Zvláštní, že zrovna o tolik. Tohle číslo přece v showbyznysu znamenalo konečnou pro několik významných osobností (Janis Joplin, Kurt Kobain, Anton Yelchin) a v hororu To od Stephena Kinga znamená návrat démona, co si na sebe bere podobu klauna Pennywise.

Každopádně, Grace čeká dítě. S týpkem, kterého její otec zrovna nemusí, přestože se jedná o hodného, férového člověka, který svými řečmi dokáže uklidnit, ba až uchlácholit. Grace má Andyho ráda, leč zároveň se na něj zlobí, poněvadž se jí v dětství nevěnoval tolik, jak by si sama představovala, takže na své dva nevlastní sourozence trochu žárlí. Jemu totiž holt nezbývá nic jiného, než se o ně v době manželčiny nepřítomnosti naučit starat. Do hry se však dostává Lola Thompsonová (Carmen Ejogo) – dcera slavné umělkyně, co čerstvě není mezi živými. Hlavní hrdina ji přesvědčí o tom, aby matčina dílka vystavovala v jeho galerii. Tuhle postavu, myšleno Lolu, uvítáme z toho důvodu, že se sice taky tváří, že je hrozně moc fajn a sympatická, nicméně prakticky jako jediná ze všech postav, jaké ve Vlastně tě mám ráda, tati uvidíme, má i svou temnou stránku (např. Lord Castlepool z Pokladu na Stříbrném jezeře by o ní stoprocentně řekl, že je „unfér“).

 










 

Setkáme se s ní na feministickém večeru, kde se stand-up komička dopustí hlášky o „synchronizovaných periodách“, tj. té úplně nejvíc nejostřejší, jaká tady zazní. Zároveň platí, že se dočkáme dvou až čtyř momentů, kdy nám může být trochu trapně za herce a herečky (potažmo za dabéry a dabérky, přestože Vladislav Beneš a Jitka Moučková odvádějí tradičně skvělou práci), že museli dělat právě to, co museli dělat, případně říct to, co museli říct. Nezvyklé, neboť toto obvykle bývá doménou českých komedií. Naopak patos a procítěné omluvy k leckterým americkým neodmyslitelně patří a ani v této jich nebudeme ani trochu ušetřeni.

Vlastně tě mám ráda, tati je biják, který se může pyšnit jednou opravdu pěknou scénu s tím přesahem, že nepůsobí jako z pohádky, nýbrž jako ze života. Počkat si na ni musíme pětaosmdesát minut. O něco dříve se dostaví v hezké cameo úloze v devadesátkách nesmírně žádaná Andie MacDowell (v současnosti má výborně rozjetou kariéru její dcera Margaret Qualley), jejíž komedie jako Zelená karta, Čtyři svatby a jeden pohřeb či Na Hromnice o den více rozhodně zubu času zatím odolávají. Tahle naopak kvůli tuctovosti a přeslazenosti svádí k rychlému odsouzení. Nicméně ono je to de facto taky umění, narvat nesčetněkrát viděná klišé do sta minut tak, aby se pokud možno na žádné nezapomnělo.

FOTO: Bontonfilm