Narodila se do vody člověčí matce, takže není ani nymfa, ani siréna, ani mořská panna. Má ovšem touhu po vědění, a tak v teenagerovském věku chodí na vysoké škole na přednášky z antropologie, protože si váží pana profesora antropologie. To ještě netuší, že tenhle pán skrývá něco, resp. někoho (aby to nebylo zavádějící), kdo jest z antropologického hlediska naprostou anomálií! Kdekdo by o Parthenope asi řekl, že je šprtka, nicméně to není předmětem tohoto filmu. Co je předmětem tohoto filmu? Tak pravděpodobně bychom jej neměli považovat za „milostný dopis rodné Neapoli“, jak se traduje v traileru. Tohle označení by spíše sedělo na Sorrentinův předchozí počin, tedy Boží ruku. Tady si toho ze samotného města zase tolik pozoruhodného neprohlédneme (coby nadšený fotbalový fanda ale režisér zakomponoval záběry z pouličních oslav titulu v roce 2023, pro klub prvního od éry Diega Armanda Maradony). Zajímá nás totiž především hlavní hrdinka a vybrané segmenty z jejího života od narození až po dobu, kdy jí je třiasedmdesát.

Ve starší verzi si Parthenope zahrála Stefania Sandrelli, což vyvolává reminiscenci na lehce přeceňovanou komedii Svedená a opuštěná. Tento biják komedií rozhodně není. Vlastně na něj v pravém slova smyslu nesedí ani „coming-of-age story“, tedy podívaná, při které sledujeme postavy během jejich dospívání. Fantasy možná, ale jenom kvůli tomu odhalení ze závěru, nikoli kvůli původu titulní postavy. Tu během těch 135 minut ztvárňuje především Celeste Dalla Porta, pro kterou je to první hlavní úloha v celovečeráku. Její jméno si určitě snadno zapamatujeme a bude zajímavé sledovat, jestli se i ve svých dalších filmech představí jako okouzlující, svůdná, ale zároveň trochu nedostupná a nepředvídatelná žena, anebo jestli se nebude chtít nechat zaškatulkovat a vydá se třeba i směrem, jaký si vyzkoušela Charlize Theron ve Zrůdě, což by byl taky totální protiúkol.

 










 

Každopádně, když se podíváme na filmografii italského režiséra, tj. na všech deset celovečerních dílek, není nejmenších pochybností o tom, že chová nekončenou úctu k ženám. V podstatě ani nezáleží na tom, jestli je herečka mladá a krásná, anebo starší s řadou životních zkušeností. Pokaždé dokáže cudně zachytit jejich krásu. Pochopitelně vnější, ale do určité míry taky vnitřní. Snad v každém z jeho počinů (a že jsem je měl možnost vidět všechny – viz níže) se opakuje v tom laskavém způsobu snímání žen. V kombinaci s komplimenty, které na jejich adresu pronášejí chlapi, vyvstává myšlenka, že v civilu bude zřejmě poněkud nesmělý romantický snílek. Film jakožto médium mu však díky své unikátnosti umožňuje nesmělost odhodit tím, že svoje myšlenky nechá pronášet postavy, jaké hrají herci.

Když se bavíme o myšlenkách a představách a nápadech, Parthenope naznačuje, že Sorrentino bude patrně ve svých pokynech velmi detailní, perfekcionistický. K tomu svádí nejen polohy, ve kterých hlavní hrdinku uvidíme. Aby nedošlo k nedorozumění – nejde o sexuální polohy. Nějakou tu scénu tohoto typu tady sice uvidíme (např. tu, ve které jí dělá v kostele dobře kandidát na papeže), nicméně zřejmě i k té velké úctě k něžnému pohlaví nechce být úplně explicitní, co se nahoty nebo lesbických polibků týče. Zároveň naskakuje otázka, jestli si celý život s sebou nosí notýsek, do kterého si pečlivě zapisuje všechny ty svoje nevšední a bizarnější nápady (určitě by měl natočit nějaký spaghetti western, ve kterých o takové nebývala nouze), anebo jestli jsou dílem nějakého sledu asociací.

 










 

Tak se kupříkladu může stát, že se na scéně objeví spisovatel, jehož knihu titulní kráska zrovna čte. Po titulech Tady to musí být či Mládí si zopakoval spolupráci s Hollywoodskou hvězdou. Tentokrát se vyskytuje jenom jedna, a to Gary Oldman. Nedá se napsat, že bychom si o jeho postavě, resp. o přítomnosti jeho postavy udělali jakoukoli jasnou představu. Snad kromě toho, že Parthenope víc než tenhle John Cheever (postava s reálným předobrazem, zrovna jako v Tady to musí být pan Robert Plath, který vydělal miliony tím, že si nechal patentovat přidělání koleček na kufr) zajímá asi jenom ten profesor antropologie. Opomenout nesmíme ani setkání Gretou Cool (Luisa Ranieri), která slouží de facto jako obžaloba namyšlených celebrit. S tím souvisí, že při sledování tohoto snímku rádi uvítáme jakoukoli postavu či jakékoli téma, jaká je mezinárodně srozumitelné. Sem patří třeba i shovívavost nad těhotnou studentkou při známkování. Jenom ještě jedna věc: Jo, kouření cigaret často vypadá na plátně dobře, ale nic se nemá přehánět. 

Parthenope si tedy nepleťme s Ondine, neboť je jedním z těch počinů, jaké nenabízejí jednoznačnou odpověď na otázku „O čem to je?“. Nabízí totiž příležitost pro vlastní interpretace. Ne snad, že bychom se v závěru dočkali vyloženě katarzního pocitu, potažmo pozoruhodného twistu – na to by asi byla zapotřebí ucelenější příběhová linka, ale dovedu si představit, že nikdo, kdo na film vyrazí, nebude po naskočení závěrečných titulků zklamaný. Patrně hlavně proto, že Paolo Sorrentino má, podobně jako třeba Woody Allen nebo Wes Anderson, svůj specifický rukopis, který mu získal určitou fanouškovskou základnu. Ovšem pro ty, kteří o něm sice slyšeli, ale žádnou podívanou od něj dosud neviděli, asi není úplně ideální, aby začínali právě s touto, tedy s Parthenope.


PROTOŽE SE JEDNÁ O DESÁTÝ REŽISÉRŮV FILM, HODÍ SE DROBNÁ REKAPITULACE, A TAK PŘIDÁVÁM SEZNAM, KTERÝ VEDE OD NEJMÉNĚ POVEDENÉHO AŽ K TOMU NEJLEPŠÍMU:
10. Božský
9. Mládí
8. Rodinný přítel
7. Boží ruka
6. Velká nádhera
5. Parthenope
4. Oni a Silvio
3. Následky lásky
2. Přebytečný člověk
1. Tady to musí být


FOTO: Aerofilms