Kdyby zvolila stejný koncept jako Záhada Blair Witch, jednalo by se o téměř geniální počin! Teď se nebavíme o Found Footage formátu, třebaže to by bylo teprve originální, ale zároveň asi taky úsměvné a tím pádem naprosto nevyhovující tvůrčímu záměru poukázat na pojem „skleněné děti“. Bavíme se o variantě, že by šlo o pseudo-dokumentární formát, tj. film by byl hraný, ale vydával by se za dokument. To znamená, že nejen osmnáctiletou Johanku, tedy hlavní protagonistku, by ztvárňovala neznámá herečka. A jediná její autismem postižená sestra Róza by byla sama za sebe. Reakce na její záchvaty by pramenily z osobních zkušeností režisérky Marie-Magdaleny Kochové, která jest rovněž skleněným dítětem.

Nabízela se rovněž možnost filmem připomenout neorealistickou éru, avšak Ta druhá se skutečně řadí k dokumentům, přičemž už slavila úspěch na festivalech v jihokorejském Busanu či v saském Lipsku. To znamená, že na rozdíl od Karavanu, který sleduje chlapce s Downovým syndromem (s čímž má režisérka Zuzana Kirchnerová rovněž osobní zkušenosti), se tady fakticky neobjevují žádné všeobecně známé tváře. Sledujeme totiž rodinu z Nového Jičína. Johanka má maturovat, ale ani to není pro rodiče záminkou k tomu, aby jí věnovali větší pozornost. Vlastně nemůžou, protože její mladší ségra ji potřebovala, potřebuje a s největší pravděpodobností bude potřebovat vždycky mnohem víc. Není tedy ani příležitost Johance vyklidit prostor, aby se mohla před „zkouškou dospělosti“ v klidu učit. Johanka se proto, tak jako řada ostatních skleněných dětí, může vzhledem k přítomnosti postiženého sourozence cítit přehlížená, odstrčená.

Hlavní protagonistka – klidná a velice chytrá holka (opravdu chytrá, tj. neplést se šprtkou!), má naštěstí svoje kamarádky, se kterými si po maturitě slíbí přátelství na celý život s jistojistým pravidelným setkáváním, ideálně po třech týdnech. I z tohoto úhlu pohledu by vlastně bylo docela vhodné si vzít příklad z Heleny Třeštíkové a v roce 2045 poslat do kin pokračování Johančina osudu s názvem „Ta druhá po dvaceti letech“. S kamarádkami hraje basket, nechává si od nich hladit ruku, nechává se namalovat ... Prostě dělá takové ty běžné věci, jaké se dělávají nejen na menších městech mezi nedospělými děvčaty. I když tímto způsobem relaxuje, stejně se debata dříve či později často stáčí na ségru.

 










 

S ní má vlastně pěkný vztah, což je demonstrováno na dvou velmi hezkých, někdo by možná řekl až dojemných chvilkách. Róza si ostatně uvědomuje, že jde občas přes čáru, zvláště tedy když během záchvatu rozjede jeden ze svých „zvířecích řevů“. Ale prostě vzhledem ke svému handicapu není schopná ovládnout svoje emoce. Zuřivou nespokojenost dává najevo, když není po jejím, resp. když se uděje jedna nebo vícero změn. Ta druhá nastoluje otázku, jestli je správné, aby mladá holka v takovémto případě pomáhala i na úkor svých plánů, anebo jestli si má jít za svými plány a starosti nechat na rodiče, neboť to přece byli oni, kdo Rózu přivedl na svět. Můžeme se bavit o tom, jestli zaplatili rodiče Johance autoškolu pro její osobní radost, anebo ze zištných důvodů, že bude ségru vozit, kam bude potřeba. A když při odjezdu říkají, že jim doma bude chybět, je to z toho důvodu, že se jim po ní bude stýskat, anebo že jim zmizí pomocná síla? Na druhou stranu, přihlášku na dvě vysoké školy jí dovolí a její maturitní ples taky nepropásnou, takže je evidentně mrzí, že se jí nemůžou naplno věnovat, ale za daných okolností to prostě není možné. 

Ta druhá běžela v roce 2024 na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary. Rozhodně ale není pouze festivalovou záležitostí. Naopak má takové kvality, že by měla na odpovědných místech vyvolat diskuzi o výpomoci rodinám, ve kterých se vyskytuje dítě s handicapem, poněvadž se jim příliš nedostává, třebaže ji zjevně dosti naléhavě potřebují. Natočit projekt zabývající se záslužným, leč přehlíženým tématem, samo o sobě nestačí. A tento vskutku patří k těm, které dokážou hodně zapůsobit, ač by se zadřel ještě více, kdyby pro něj byl zvolen ten v prvním odstavci popisovaný koncept, tedy že by se jednalo o pseudo-dokument, neboli hraný počin, které jsou jinak de facto výhradně prezentované v cyklu Tady Vary. Ačkoli tohle bude vyloženě věc názoru, který se s největší pravděpodobností bude lišit divák od diváka, divačky od divačky.

FOTO: Artcam