Z newyorského Mezinárodního letiště Johna F. Kennedyho odlétají bratranci Benji a David Kaplanovi do Varšavy, aby uctili památku své babičky, která z Polska pocházela a která přežila holocaust. Kromě jejího rodného domu je plánem i prohlídka židovských památek, což vyžaduje průvodce Jamese. Nebudou však sami, protože se k nim přidají další. Manželský pár z Ohia, přeživší rwandské genocidy (jenž nevypadá jako Rwanďan) a sympatická žena z Kalifornie. David, který má manželku a malé dítě, patrně asi ani nedokáže relaxovat. I proto, že se nedokáže vykašlat na maličkosti. Benji jest o poznání uvolněnější, veselejší … prostě větší pohodář. Jenže zdání může klamat. Ale že by zrovna tohle klamavé zdání mělo být tím, co požene zápletku dopředu, to tedy rozhodně ne.

Zápletku může posouvat dopředu například výrazná motivace hlavního hrdiny. Nebo to může být nějaká nečekaná událost, se kterou se musí vypořádat. Nic z toho ale pro Opravdovou bolest neplatí. Taky se často stává, že už během expozice tušíme, čím daný film vyvrcholí. Jenže ani to pro Opravdovou bolest neplatí. Jisté je pouze to, že jelikož vznikla pod hlavičkou hollywoodského studia, dá se očekávat, že bude patetická, vzhledem k tématu možná trochu v něčem smutná, ovšem současně bude chtít, abychom se při jejím sledování vlastně cítili dobře a dočkali se katarze. K tomu bychom potřebovali interakci s postavami, které by nás svými charaktery (a svými motivacemi) měly přesvědčit o tom, že bychom jejich počínání neměli jenom pasivně sledovat, nýbrž že bychom jim měli držet palce, potažmo že by nás jejich příběh měl chytnout za srdce.

Toho se dá u audiovizuálního dílka docílit několika různými způsoby. Třeba tím, že jeho univerzálnost bude natolik velká, že si dění na plátně/na obrazovce můžeme dát se souvislosti se svými subjektivními životními zážitky. To se tady neděje ani v nejmenším, protože těch lidí, kteří by podobnou cestu podnikli, určitě nebude tolik, jako třeba těch, kteří byli ve finále Prázdnin v Římě zklamaní, že spolu Joe Bradley a princezna Ann nemůžou zůstat a že se pravděpodobně už nikdy víc neuvidí. Chytnout za srdce může film i tehdy, když se postavy neváhají pustit do něčeho, z čeho máme jakožto diváci a divačky v reálném životě velký respekt. No, asi netřeba dodávat, že ani tohle není případ Opravdové bolesti.

 










 

Druhá věc je, že název filmu jest maximálně zavádějící a stejně jako v případě Dějin násilí neoprávněný. Opravdová bolest nerovná se situaci, kdy nás mrzí, že se náš příbuzný chová jinak, než bychom si představovali. Opravdová bolest je při ledvinové kolice. Opravdová bolest je, když je někomu 11 roků a musí sledovat, kterak jeho psa-čivavu vtáhne pes-vlčák k sobě za plot a tam ho nekompromisně trhá. Opravdová bolest je, když vaše dítě při cestě do školy autem na přechodu pro chodce srazí a zabije opilý řidič. Navíc, dát filmu takový název znamená dát mu předpoklad ke komerčnímu neúspěchu. A to i tehdy, když se o režii, scénář, produkci a účast před kamerou postará Jesse Eisenberg (pro něhož bude tento projekt nepochybně dosti osobní), kterému s producentskými záležitostmi vypomohla jednak „zombielandská“ kamarádka Emma Stone, jednak taky samotné město Varšava. Důvod, proč jest tento počin komerčně úspěšný, tedy spočívá v jeho nizoučkém rozpočtu, nikoli v jeho nepopiratelných kvalitách.

Opravdová bolest je film, který se obtížněji přiřazuje k nějakému žánru a který ze všeho nejvíc působí jako remake Rodinného pokladu. Podobnost jest v některých ohledech skutečně výrazná, včetně té, že v obou snímcích se zavítá do koncentračního tábora (tam Auschwitz-Birkenau, tady Majdanek). Jak Ruth v podání Leny Dunham, tak David ztvárňovaný Jessem Eisenbergem asi nebudou pro svoje vrtochy patřit k lidem, se kterými bychom chtěli trávit hromadu času. Rozdíl je pouze v tom, že on je přeci jenom racionálnější a nemá tendence věci zbytečně hrotit do úplného extrému. Benji, kterého fakt pěkně hraje Kieran Culkin (kdo by to byl řekl, že někdo z Culkinů bude nominován na Oscara, kór že to bude zrovna ten, který v Není úniku přijal na doporučení maminky za taťku Jean-Claudea Van Damma), je zajímavější figura, leč také nedotažená. A příznivce, resp. především příznivkyně Hříšného tance jistě potěší účast Jennifer Grey, které to – ač ji leckteří možná na první dobrou nepoznali – pořád sluší. Opravdová bolest je zkrátka film, který jinak nenabízí zapamatováníhodné momenty, a kterému tudíž nepomůže ani to pozorování lidí na letišti, ani zinscenování pomníku, ani zapálení si špeka na hotelové střeše.

FOTO: Falcon