Malému Sašovi je deset roků a rád by někam patřil. Kamarády si podle všeho buď hledá složitě, anebo nedokáže rozeznat dobré od zlých. Přijde mu tedy jako dobrý nápad se spřáhnout s problémovým Slipejšem v podání Olivera Vyskočila (ten chlapec, co v Mimořádné události říká: „Víte kolik je průměrný čas součtu všech zpoždění všech vlaků v republice za jeden rok? Jeden rok.“), co jeho otec sedí za podvody. Oni dva vyrazí ještě s jedním kámošem na cígo do stodoly, resp. stodůlky uprostřed pole. Sašu uzurpují a sprostě mu nadávají. Zanedlouho se zjistí, že stodůlka chytla. A protože byli kluci přistiženi, když se v ní zdržovali, zavítá i do Sašovy domácnosti policie. Otec je dosti přísný, a tak klučina raději vezme nohy na ramena s cílem se domů jen tak nevrátit. Cestou potká uprchlého mladistvého delikventa z výchovného ústavu, co se nezdráhá použít násilí. Ale možná, že to s jeho mladistvým delikventstvím nebude až tolik valné.

V první řadě je nutné vyzdvihnout osobnost Oty Hofmana. Nesmírně pracovitý a vpravdě výjimečný autor se podepsal pod klasické tituly jako Návštěvníci, Chobotnice z II. patra, Lucie, postrach ulice (a sequel), Kačenka a strašidla, Pan Tau, Panna a netvor, Kočičí princ, Třetí princ či Setkání v červenci. Pomalu se chce napsat, že ve světovém měřítku se takovou širokou a kvalitní tvorbou může chlubit snad už jenom ve stejném roce narozený a ve stejném roce taky zemřelý Osamu Tezuka. Útěk skýtá jednoduchý příběh, který se z dramaturgického úhlu pohledu píše v podstatě sám, neboť si každý dokáže představit, co asi dva nedospělí kluci po útěku z domova zažívají a jak je to může ovlivnit. Získanou svobodu můžou rázem vystřídat obavy, takže ve finále budou šťastní z návratu domů, zrovna jako jejich vyděšení rodiče. Ani v případě této verze Útěku tedy nebude překvapením, natož spoilerem, že dobře dopadne.

Sám režisér a scenárista David Laňka má zkušenosti jednak se spoluprací s Tomášem Magnuskem, což pro tento počin není až tak důležité, a jednak s tvorbou pro děti, kterých má hned osm (a šest se jich objevuje ve filmu, včetně nejmladšího, jakého ve scéně v bytě chová Kristýna Kociánová)! Dětem se věnoval třeba prostřednictvím série knížek o Billu Madlafouskovi, kde má každé slovo svou velkou váhu, což se kolikrát nestává ani u těch obecně nejvěhlasnějších spisovatelů. Nicméně, napsat knihu a napsat scénář není, slovy Julese Winfielda, „hra na stejném hřišti“. A to ani tehdy, když vycházíte z knihy, resp. z novely. Není pochyb, že David Laňka udělal několik změn, aby příběh lépe promlouval k současným divákům a divačkám, ač rovněž panovala snaha o vytvoření jakéhosi bezčasí (trochu jako ve Všechno bude), kdy se složitěji uvádí vročení. Ačkoli vzhled policejního auta může v tomto směru malinko napovědět. Každopádně, některé ze změn budou asi viditelné více, jiné méně.

 










 

Třebaže trumfy byly drženy v rukou, objevují se na plátně věci, které odvádějí pozornost od podstaty příběhu. V synopsi se mluví o tom, že Saša utíká od despotického otce. Štěpán Kozub ho ale hraje tak, že se nejedná o žádného prvoplánového hrubiána, co by si například vybíjel zlost z toho, že se jemu samotnému aktuálně příliš nedaří, na svém malém synovi. Ten chodí kouřit do stodoly se senem, kamarádí se sígry, má poznámky v žákovské (skutečné poznámky Otty Hofmana, syna Oty Hofmana), … Prostě se chová tak, jak si milující rodiče povětšinou nepřejí, aby se jejich děti chovaly. Navíc, takováhle konfrontace pravděpodobně nenastala poprvé. Takže se dá pochopit, že když to nejde po dobrém, tak to snad půjde po zlém.

Je možné, že jsem kdysi dávno viděl Útěk s Ivanem Vyskočilem a Romanem Skamene, ale tohle není jeho remake – David Laňka vycházel z té novely. Každopádně, tenkrát se při sledování asi nikdo z diváků a divaček nepohoršoval nad tím, jestli Saša dostal od svého filmového otce nařezáno, neboť výprask patřil k běžným aspektům výchovy. Mimochodem, režisér/scenárista/producent pro štěstí znovu obsadil jak Ivana Vyskočila, jenž krátce po Útěku hrál i ve snímku Pasťák, do role ředitele školy, tak Romana Skamene do úlohy trafikanta, kde dostal prostor k improvizaci, což získalo jaksi rozpačité vyznění. Sám říkal, že když v Útěku s herectvím začínal, mohl by Útěkem s herectvím i skončit, což by ale byla škoda. Jeho roli Saši vlastně převzal Jakub Bárták, který tak docela neprodal na svůj nizoučký věk už velmi bohaté zkušenosti s natáčením, což ale nejde za ním. Parťákem se mu stal Kanwar Šulc, o kterém by se dalo napsat, že hraje výborně, kdyby svého mladšího kolegu pokaždé drtivě nepřehrával – místo toho, aby se s ním snažil napojit na stejnou vlnu. Ovšem rozhodně jej nelze podezřívat, že by tak činil vědomě a schválně.

 










 

Další věc: starší z obou kluků s sebou přece v žádném případě nepotřebuje nutně táhnout toho mladšího. Sám totiž musí vidět, že kdyby mu začalo téct do bot, nebude pro něj Saša esem v rukávu, které by mu mělo zachránit kejhák, nýbrž kotvou, která jej svou vyjukaností tuplem stáhne ke dnu. A vzhledem k tomu, jak mu pořád sprostě nadává, se nedá tvrdit, že by potřeboval mít vedle sebe spřízněnou duši. Ani na kom si vylít vztek, neboť jsou to výhradně Sašovy nápady, které všechno komplikují. Teď nechme stranou celou „situaci kolem Mirky“ (Sára Korbelová), která úplnou náhodou přifrčí s novým šamstrem do přilehlé chatky, kterou jsme předtím kvůli absenci celku - ve smyslu záběru, neviděli. A zaměřme se na dvě bicí scény, které jsou natočené tak, že se z nich do značné míry vytrácí obsahová hodnota. Jasně, bije se dítě, nicméně Jakubova skutečná matka prý jeho kolegům říkala, že klidně můžou přidat. Patrně aby na plátně vše působilo opravdověji.

Nejzásadnější bude ale fakt, že se při sledování Útěku vůbec nelze zbavit dojmu, že není rozhodnutý, pro koho je vlastně určený. Má být v první řadě pro děti? Samozřejmě ne proto, aby je motivoval v tom, že takový útěk z domova může být v podstatě fajn „dobrodrůžo“, nýbrž aby ukázal, že i když jsou na ně rodiče přísnější, dělají to pro jejich dobro a neznamená to, že by je neměli rádi. Z tohoto úhlu pohledu je obrovská škoda, že po celou dobu zůstáváme s oběma utečenci a vůbec se nezabýváme právě rodiči, abychom přímo viděli, jak svůj nepochybně veliký strach prožívají. A jestli má být Útěk pro dospělé, nedá se napsat, že by jim umožnil lépe porozumět citlivé dětské duši, která je krátce na světě, a proto chápe některé věci jinak, než jak jsou zamýšlené. Spíše je zaujme z toho úhlu pohledu, že představuje něco docela jiného, než co se u nás v současnosti natáčí. Ostatně to samé platí pro předchozí projekty Davida Laňky. To znamená jak pro Spolu, tak pro Jednu noc. A stoprocentně to bude platit i pro jeho očekávanou biografii spisovatele Jaroslava Haška, která by se měla začít letos na podzim natáčet.

Útěk byl oceněn na Dětském filmovém a televizním festivalu Oty Hofmana v Ostrově, což je na jednu stranu hezké, na tu druhou vlastně trochu podezřelé – s ohledem na fakt, že vychází z tvorby osobnosti, jejíž jméno přehlídka nese ... Tady bude dobré důrazně upozornit na to, že film má svoje dobré kvality, mimo jiných hudbu od Markéty Irglové, jenom jim tentokrát nebylo v této recenzi věnováno tolik prostoru jako těm nedostatkům. Zamrzí, že režisér/scenárista/producent nenatáčel pouze na motivy předlohy, tj. nenabídnul více svůj vlastní úhel pohledu a tím pádem i jinou dramaturgickou strukturu. Jako to udělal kupříkladu Taika Waititi u knihy Nebe v kleci, ze které se vyklubal značně odlišný Králíček Jojo. Ale bylo by moc fajn, kdyby na tenhle Útěk přišlo co nejvíc lidí, jelikož i v této své podobě má potenciál po zhlédnutí rozvíjet v obecenstvu diskuzi, která bude pravděpodobně chtít sahat více do hloubky. Schopnost vyburcovat nás diváky a divačky k tomu, abychom se nad ním komplexněji zamysleli, totiž určitě má. A napsat tohle o každém titulu, jaký u nás míří do kin, rozhodně nelze, přestože se jedná o jeden z důležitých aspektů, o jakých by sledování filmů mělo být.

FOTO: Bontonfilm