I když už samo jméno producenta J. J. Abramse (seriály Ztraceni a Alias) je jedna velká upoutávka, kolem Monstra se roztočila monumentální reklamní kampaň, která se snažila diváky co nejvíce nabudit a zároveň z děje neprozradit a neukázat téměř nic. Ostatně ani snímek samotný toho moc neukazuje – při natáčení na ruční kameru a stylizace do domácího amatérského videa se obraz třese tak, že zajásáte během každé setiny sekundy, kdy máte možnost zahlédnout kus mihnoucí se končetiny onoho neznámého tvora, co se kdovíproč rozhodl požírat obyvatele Manhattanu.

Monstrum zahájilo svoji pouť newyorskými ulicemi ve chvíli, kdy skupina přátel v jednom místním baru pořádá rozlučkový večírek s Robem (Michael Stahl-David), který odjíždí za prací do Japonska. Jeho nejlepší kamarád Hud vyfasoval domácí kameru, kterou měl zachytit všechny přání a vzkazy, které si Rob před odjezdem poslechne. Když ale najednou vypadne proud a v dálce se ozve strašlivý řev, Hud popadne svou kameru a natáčí vše, co se venku děje. Paniku, děs, hrůzu a strach a zpoza prachového oblaku zahlédneme, že si ulicí vykračuje něco velkého, co zřejmě nebude dvakrát mírumilovný tvor. V tom všem zmatku a evakuaci se čtveřice známých v čele s Robem odpoutá od lidí snažících se co nejrychleji utéct a co nejnepozorovatelněji, aby je tvor ani jeho „dětičky“ nezpozorovali, se snaží zachránit Lily, která je zavalená někde v padesátém patře mrakodrapu.

Vše sledujeme skrz hledáček malé videokamery (i když, kdyby takový zvuk a obraz měla každá kamera, nebylo by to vůbec špatné), kterou drží jeden z účastníků „záchranné mise“ v ruce. Pseudodokumentární styl navíc dokreslují nesestříhané záběry přesně ve stylu toho, jak se nám "americké ministerstvo" snaží namluvit, že se vše odehrálo. Očima Huda tedy sledujeme rozlučkovou oslavu, milostné problémy hlavní postavy, ale i evakuaci, ohlušující přelety stíhaček, bombardování či smrt nejbližších.

Reeves styl „be in“ dovedl ad absurdum. Jen si nejsem jistá, jestli ve chvíli, kdy bych se bála o holý život, by jediné, o co bych se starala, bylo neupustit kameru a natočit co nejvíc materiálu. Stejně nelogická je skutečnost, že v přítomnosti zapnuté kamery, by si lidé svěřovali tajemství a „drbali“ ostošest. To jsem ale ochotna Monstru odpustit.

Už dlouho se mi totiž nestalo, aby na mě silně zapůsobil snímek, který vlastně nic neukazuje. A to nemyslím jen ono monstrum, které do poslední chvíle zahlédneme jen útržkovitě a hodně nejasně, ale celou atmosféru, včetně ruční kamery. Masožravého neznámého tvora vidíme sice jen krátce (kamera se vždy jakoby lekne jeho přítomnosti a ucukne), ale cítíme jeho přítomnost a úzkost společně s představiteli. Snímek tedy není až tak o neznámé obludě, ale o lidech, co prožívají krizovou situaci a sahají si na dno svých sil. Ve finále to má daleko větší účinek než třeba v ulicích se producírující Godzilla, kterou si můžeme prohlédnout z desítek různých úhlů.

Jen bych ještě chtěla upozornit, ze pokud se vám točila hlava při Letu číslo 93, nerozdýchali jste roztřesenou kameru při Bournovu ultimátu a chytla vás migréna z Království, asi se pohledem na snímek Monstrum příliš nepokocháte. Když ale oči přivyknou, stojí to za to.