Poklidné soužití však brzy naruší skupina Leiliných přátel, kteří za nimi přijedou na víkend. S nimi přijíždí také Aimo, do kterého se Leila zamiluje navzdory své snaze odolat. Ve stejnou chvíli se podivná servírka Karita z místní hospody svěří Ilmarimu, že jeho příjezd viděla ve snu.

Když ostatní hosté odejdou, Aimo zůstává. Ilmari nemá rád „narušitele“, i když ho Leila ujišťuje, že tento je jiný než její předchozí muži. Postupně začíná mít Aimo dost mladíkovi drzosti. Ilmari se snaží uniknout před situací ve společnosti úchvatné Karity a Leila, která je zamilovaná, přivírá oči. Atmosféra v domě obklopeném lesy však houstne a stává se děsivou.

Elina Knihtiläová jako Leila Mannerová: „Jedna z nejdůležitějších rolí mého života“

„To, co na mne ve scénáři udělalo dojem, byla odpovědnost rodičovství. Já sama mám syna a scénář mne přiměl přemýšlet o rovnováze vztahu rodič-dítě. Ačkoliv doufám, že ve skutečnosti nemám s tou filmovou matkou nic společného, rozeznávám v tom i některé své obavy. Jsem skutečně dospělá? O tom ten film v mnoha směrech je, kdo je ve skutečnosti dítě a kdo je dospělý.“

Film je Knihtiläové blízký nejen v otázkách rodičovství, hlavní postava je také herečkou.

„Leila je diva a hvězda. Ale pod tím vším se skrývá nejistota a špatná sebeúcta. Nikdy jsem nepotkala herečku jako je ona, ale jsou mi blízké některé její rysy. Jednou z mých nejoblíbenějších scén je ta, kdy se neskutečně rozčílí, když Aimo lehce kritizuje její práci. Doufám, že já lépe přijímám kritiku,“ směje se Knihtiläová.

Témata blízká domovu Knihtiläovou neděsila.

„Ráda se nořím v temných oblastech, i když to může být občas těžké.“

„Ačkoliv tyto scény byly obtížné, vše šlo velmi bezbolestně a snadno. Měli jsme na natáčení potřebný prostor i čas.“

Film se natáčel chronologicky, zčásti proto, aby se natáčení usnadnilo hercům, jak to jen šlo.

„Tento způsob práce byl skutečným luxusem. Byli jsme tak zhýčkaní, že když jsme se museli dvakrát lehce odchýlit od chronologické posloupnosti, udělali jsme z toho veliký problém, jako bychom byli naprosto zmatení,“ směje se.

Knihtiläová oceňuje ostatní herce, ale zejména je nadšená z Eetu Julina, který hraje Unta, mladšího z bratrů.

„Je neuvěřitelné, jak profesionální může tento 9 letý kluk být! V jedné scéně jsem plakala a Eetu se mne zeptal: „Myslíš na smutné věci, když pláčeš? Myslíš na umírání?“ On pochopil nejzákladnější podstatu herectví, že vždy je to o myšlení.“

Leilina role byla napsána speciálně pro Knihtiläovou. Co je navíc překvapivé, byla to její první hlavní role v dramatu, před tím byla mnohokrát oceňovaná za komediální a vedlejší role.

„Cítím se poctěna, že jsem měla možnost spolupracovat se Zaidou. Byla to nádherná zkušenost a po skončení natáčení jsem začala truchlit: byla to snad ona, role mého života?“

Samuli Niittymäki jako Ilmari Manner: „Všechny děti chtějí potěšit a chránit své rodiče“

Pro Samuliho Niittymäkiho byla role Ilmariho první hlavní rolí v celovečerním filmu.

„Naplnilo to všechna má očekávání a ještě mnohem víc. Skvělý tým, skvělé léto, nádherné místo.“

„Tu roli jsem přijal ještě před tím, než jsme věděli, jestli ten film získá finanční podporu nebo jestli to budeme točit bez peněz. A když jsme peníze nakonec dostali, tím lépe.“

V roli Ilmariho našel Niittymäki pocity jemu známé z jeho vlastního dětství.

„Všechny děti chtějí potěšit a chránit své rodiče. Ilmari se stal jakýmsi duševním ochráncem své matky, ztratil spojení se svými vlastními pocity a touhami. Ilmariho vůle je matčinou vůlí.“

Navzdory tomu nemá Niittymäki pocit, že by byl Ilmari divný. Výlet na venkov prostě hodí rodinu do situací, které je posouvají na hranice jejich limitů.

„Za těchto okolností by to měl těžké kdokoliv.“

Hraní se zkušenými kolegy mu strach nenahánělo. Elina Knihtiläová znala Niittymäkiho již ze školy – jako jeho učitelka.

„Ačkoliv je to čistě Zaidin a Janův film, mají odvahu ho pustit z rukou a důvěřovat hercům. Oba mají silnou intuici a díky tomu bylo možné se odchýlit od scénáře a původních plánů, když nám to přišlo vhodné.“

Eero Aho jako Aimo Marttila: „Pro změnu jsem si zahrál příjemného chlápka“

„Kolega jednou řekl, že s obličejem, jaký mám já, dostanu pouze role ničemných padouchů,“ směje se Aho. „Je skvělé hrát pro změnu příjemného chlápka.“

Někteří z diváků testovací projekce filmu popsali Aimo Marttilu jako „normálního“ člověka ve filmové galerii postav. Co přimělo Aima, aby si začal s problémovou herečkou?

„Zamilovanost. A Elina Knihtiläová je skutečně šarmantní žena,“ dodává se smíchem Aho.

Aho oceňoval na hraní metodu práce. Scény byly natáčeny dvěma kamerami, v dlouhých záměrech. Při natáčení bylo méně prostojů, jak je to u jiných filmů zvykem.

„Nemusel jsem skutečně ani tolik hrát, bylo to tak blízké a osobní. Zaida je velmi precizní režisérka herců, nikdy není naštvaná nebo nepříjemná.“

„Ten film se stal něčím unikátním. Je to intimní, svým způsobem velmi finské a na druhou stranu velmi odlišné od jiných finských filmů. Nepamatuji si, že bych někdy viděl tomu podobný film.

Anna Paavilainenová jako Karita: „Jsem holka z malého města“

Role mystické múzy z maloměsta, Karity, byla v mnoha směrech blízká Anně Paavilainenové.

„Já jsem také holka z malého města, proto mi Karita nepřijde tak cizí. Karitin způsob idealizování si svého života a touhy patřit někam jinak jsou věci, které si pravděpodobně spousta lidí pamatuje ze svých mladých let.“

Během své kariéry hrála Paavilainenová postavy mladší než je ona sama, stejně jako v případě Karity.

„Občas je těžké přijít na to, jak do své role dostat životní zkušenosti, ale také aby jich nebylo moc.“

Možná překvapivě nebyly nejobtížnějšími scénami sexuální scény puberťačky, ale ty, ve kterých měla tancovat. Tancování bylo najednou mnohem odhalující a osobnější než sex.

Paavilainenová oceňuje fakt, že scénárista-střihač Jan Forsström pomohl udělat ve scénáři změny a celou dobu sestříhával materiál, jak byl natočen.

„Často se při natáčení natočí velké množství záběrů a scén, které se pak schovají „do šuplíku“. Do filmu se nepoužijí. V tomto případě jsme točili jen to, co jsme potřebovali, a pak, když to ještě nestačilo, jsme se vrátili a natočili, co chybělo.“

„Jsem dojatá, jak se všechny postavy snaží dělat jen to nejlepší. Lidé nejsou špatní nebo zlí, ale věci se stále špiní. Každý se prostě snaží přežít a získat svůj díl lásky.“

Režisérka – scénáristka – Zaida Bergrothová: „Když se někdo, kdo je Vám velmi blízký, změní v cosi cizího“

Zaida Bergrothová natočila oceňované krátké filmy Lasileuka (2004) a Heavy Metal (2006). Jejím prvním celovečerním filmem byl Skavabölen pojat (2009), který vyhrál cenu Flash Forward na Mezinárodním filmovém festivalu v Pusanu 2009, stejně jako finské ceny Jussi pro nejlepší scénář a zvuk.

Slovo režisérky

První myšlenka natočit Hodného syna přišla díky zvrácenému smyslu odpovědnosti. Myslím, že to vyšlo odněkud ode mne: já mám tendence brát na sebe odpovědnost i za věci, které nemohu přímo ovlivnit nebo o které bych se neměla starat. Řekla bych, že to je taková varianta narcisistické poruchy. Chtěla jsem tuto vlastnost zdůraznit a prozkoumat, zavést ji až do extrému.

Nakonec se ta myšlenka rozrostla až do podoby příběhu chlapce, který vzal na sebe příliš mnoho odpovědnosti, kdy se stal ochráncem své rodiny a své matky. Během této „mise“ si tento kluk našel své místo ve světě. Matka, známá herečka, bezděčně tento rys u syna podporovala; kvůli své vlastní nejistotě si z něj učinila ochranný štít proti nepřátelskému světu. Ten kluk je nebezpečný, ale pro matku to je známka jeho lásky. Jejich vztah je překroucený, ale vyvinul se tak pomalu, že je pro ně velmi těžké, aby toto z vnitřku onoho vztahu viděli.

Drama začíná, když do něj vkročí narušitel: spisovatel Aimo, který se zamiluje do Leily. Aimo chápe situaci, ale nakonec neví, jak na ni přesně reagovat. Kvůli své vlastní slabosti se nedokáže držet dál od synových teritoriálních her.

V prvních fázích práce na Hodném synovi jsme hodně hovořili o mém velmi oblíbeném filmu, Sunset Boulevard od Billyho Wildera, o jeho černém humoru a fatalismu. Na druhou stranu jsme hovořili, například, o realitě a nedostatku vynalézavosti tak podstatné ve filmech Kena Loache. Někde vzadu v našich hlavách byla postava blízká mne osobně (a mnoha dalším Finům), pomstychtivý Kullervo z finského národního eposu Kalevala. Ilmariho násilí a zlost mají cosi společného s pokřivenou Kullervovou touhou po pomstě. Ilmari nemá slova, kterými by vyjádřil sám sebe, na rozdíl od Aima, spisovatele, a Ilmari je ponechán bez pomoci, jen s násilím.

Posledním zbývajícím kouskem skládačky byla Karita, Ilmariho láska. Ona by mohla být zachráncem příběhu, ale nakonec je příliš nedospělá a zraněná ve svém vlastním životě.

Já doufám, že všechny postavy jsou lidské a pochopitelné, dokonce i když v mnoha směrech beznadějně strádají, všichni jsou ze svého úhlu pohledu vězni.

Jeden z nejdůležitějších momentů filmu je pro mne ten, kdy matka konečně pochopí nebezpečí svého syna. Hrůzu, co má blízko u sebe, že se náhle změnil v cosi cizího.

Navzdory těžkým tématům jsem nechtěla, aby byl film těžký. Chtěla jsem získat něco v celkem svižném tempu, dokonce i napínavé. Také jsem chtěla mít ve filmu humor, pramenící z jeho beznadějných postav. Pozitivní bláznovství, absurditu života.

Můj předchozí celovečerní film, Skavabölen pojat, byl dlouhým procesem a relativně velkou produkcí. Tentokrát jsem chtěla něco opačného: udělat film, který by se natočil rychle a lehce ve smyslu produkce. Skavabölen pojat byla velká, výpravná rodinná sága, zatímco Hodný syn je krátký a intenzivní portrét osmi dní a nocí.

Scénář jsem psala s Janem Forsströmem již delší dobu, ale samotná výroby byla velmi rychlá: v lednu 2010 jsem se rozhodla natáčet následující léto s jakýmikoliv penězi, které jsme tak narychlo mohli získat. Nechtěla jsem ten projekt odkládat na další roky kvůli financování apod. Podařilo se mi získat malý, ale velmi profesionální a odhodlaný štáb. Všichni byli připraveni přijmout náš způsob práce a byli oddaní tomuto filmu, i když jsme neměli představu o výši rozpočtu. Produkční společnost Bufo a její producenti Mark Lwoff a Misha Jaari, které oba znám z dob školy, jsme vytvořili, ještě spolu s Elli Toivoniemiovou, velmi efektivní a inspirující pracovní prostředí, které poskytovalo neortodoxní produkční metody, o kterých jsem kdy snila. K mému potěšení finská televizní společnost YLE a Finský filmový fond našim žádostem vyhověli a přidali se k nám jako finančníci.

Nejdůležitější aspekt tohoto projektu mi byl jasný hned od začátku: jaksi v duchu zásad filmového manifestu Dogma jsem se chtěla zaměřit na hraní. Rozhodli jsme se natáčet chronologicky, s našláplým 20 denním rozvrhem. Točili jsme na dvě malé ruční kamery, já sama měla jednu z nich. Dostala jsem přesně herce, které jsem chtěla: Elina Knihtiläová a Samuli Niittymäki byli s námi hned od začátku a jejich role jsme psali již s jejich představiteli v mysli. Poté, co se k nám přidali Eero Aho a Anna Paavilainenová, jsem měla ansámbl herců, kteří byli nadšení z možnosti vyzkoušet nové postupy natáčení a kteří se přidali k projektu v době, kdy jsme neměli žádnou jistotu finanční podpory.

Ta zkušenost byla nádherná: rychlý, ale flexibilní způsob práce se skvěle hodil k tomuto příběhu. Já doufám, že spontánnost této metody je také převedena na filmové plátno.

Scénárista, střihač, hudební konzultant – Jan Forsström: „Realita zvítězila nad představivostí scénáristy“

Hodný syn je třetím celovečerním filmem scénáristy Jana Forsströma. Předchýzely mu snímky Zaidy Bergrothové Skavabölen pojat (2009) a Muukalainen od J.-P. Valkeapää (2009), který získal cenu Nordic Film Prize na filmovém festivalu v Göteborgu. Forsström napsal scénáře k několika krátkým filmům a dva také režíroval – Painajaiset (2006) a Vaktmästaren (2010). Forsström také pracoval jako střihač a skript editor u různých projektů. Za snímek Skavabölen pojat získal finskou cenu Jussi za nejlepší scénář – společně s Antti Raivionim a Zaidou Bergrothovou.

Slovo scénáristy – střihače

Pro mne jako scénáristu byl Hodný syn v mnoha směrech ideálním procesem. Mohl jsem si vyzkoušet postupy práce, o kterých jsem tajně snil, ale které jsou stěží možné.

Od začátku toto byl opravdu náš srdcový projekt, soustředili jsme se na příběh, který jsme chtěli vyprávět, a nepůsobily na nás zvenčí nějaké tlaky. Základní myšlenka režisérky-scénáristky Zaidy Bergrothové o náctiletém synovi, který dělá jakéhosi bodyguarda své matce, byla jednak dostatečně jednoduchá, ale také dostatečně komplexní, stejně jako se to zdál perfektní materiál pro Zaidu. Zasazením do společenského prostředí, které jsme oba dobře znali, se příběh vyvíjel celkem přirozeně. Znali jsme tyto lidi: beznadějně nevyspělé rodiče, umělce a jejich ega. Nemluvný, ale vnitřně zuřící teenager, maloměstská romantička s hvězdami ve svých očích, mladší bratr – poustevník – žijící ve svém vlastním světě. Hlavní věcí bylo zůstat věrní našim postavám, nezjemňovat je a na druhou stranu je nesoudit příliš krutě.

Ten příběh má prvky thrilleru, ale mnohem důležitější než ono napětí bylo vyprávět příběh poctivě a uvěřitelně. Příliš ho „nedramatizovat“, nedělat ho příliš filmový, ale spíše ho vyprávět jasně a pravdivě, se všemi těmi odpornými kousky, ale také se vším humorem a nadějí.

V zimě 2010, rok a půl po napsání scénáře, se Zaida rozhodla natáčet následující léto. Zároveň jsme se rozhodli udržet ten scénář tak „otevřený“, jak to jen šlo, umožnit, aby zkoušky, lokace ad. ovlivnily příběh více, než je obvyklé. Často musí být scénář brzy „uzamčen“, kvůli důvodům zahrnujícím produkci, komplikovanou logistiku, termíny atd. Produkci Hodného syna jsme chtěli mít malou a flexibilní, dělat změny na poslední chvíli, spontánní rozhodnutí.

Herci měli v samotném procesu tvorby filmu klíčové role: čtení a zkoušky pomohly scénáři hodně, a dosti přirozeně se tak eliminovalo mnoho nemotorných momentů. Samuliho Niittymäkiho ztvárnění Ilmariho bylo mnohem komplexnější, než jsme si původně představovali, a společně se Zaidou jsme tu postavu napsali více směrem, který nám Samuli ukázal. Také jsme umožnili, aby scénář ovlivnily lokace, například fakt, že Karita pracuje v hospodě, byla změna, kterou jsme udělali poté, co jsme našli místo na natáčení, které se nám líbilo.

Dalším příkladem, jak vnější vlivy zasáhly do podoby scénáře, byla postava mladšího bratra, Unto: k němu nás hodně inspiroval jeden expert na vážky, kterého znala Zaida. Untovi filmy a voice-overy jsou hodně ovlivněny přírodními dokumenty, které tento expert natočil. Nakonec jsme ho požádali, zda by nám nepomohl a natočil pro nás všechny záběry s vážkou.

Tato otevřenost pokračovala i během natáčení. Harmonogram byl záměrně nepřesný, aby bylo možné dělat na place změny. Některé věci byly nedobrovolně ponechány nerozhodnuty, u jiných scén jsme měli dvě varianty. Toto bylo možné, samozřejmě, jen díky samotnému příběhu a natáčení, které po většinu času probíhalo na jednom místě a jen s pěti hlavními postavami.

Tím, že jsme používali digitální kamery, mohl jsem mít hotový materiál celkem rychle a průběžně stříhat. A tím, že se film točil chronologicky, mohl jsem příběh sledovat a dávat mu tvar. To vedlo k několika extra scénám, které byly napsány až během natáčení a kde jsme měli tušení, že budou potřeba, i když jsme nedokázali přesně vyjádřit onu potřebu v dramaturgických termínech. Tyto malé momenty, které jsou často vymazány jako první, kdy se scénáře zeštíhlují do podoby holých pohonných základů.

Tato metoda nám také poskytla možnost se vrátit zpět a přetočit, co bylo potřeba, ve scénách, které postrádaly důležitý moment nebo záběr. Tento způsob práce samozřejmě vyžaduje velkou dávku flexibility jak od produkčního týmu, tak i štábu, a je zřídka možný, zvláště s finskými rozpočty, ale pro nás byl perfektním a rozhodně přínosem pro tento film.

Málokdy jsem měl možnost pracovat na stejném projektu jako scénárista a střihač. Se Zaidou jsme se rozhodli pro tuto kombinaci. Pro mne byla výměna rolí vždy dosti snadná: herci a všichni ti různí umělci a řemeslníci dávají filmu mnoho, stejně jako aktuální záběr s jeho překvapeními, počínaje počasím, takže natočený materiál je vždy něco nezávislého na původním scénáři. Na druhou stranu pracovat na materiálu založeném na textu jednoho člověka je celkem příjemné: nikdy tam není strach z možného neporozumění drobným nuancím, a se Zaidou jsme nemohli vinit kohokoliv, kromě nás dvou, z nevyhnutelných a náhlých zřejmých nedostatků scénáře.

Pro mne je střih zejména o vytváření struktury. Filmy jsou „přepisovány“ během střihu a toto platí zejména pro Hodného syna. Přidané scény, které nebyly ve scénáři, se ukázaly jako dosti přínosné. Měl jsem mnohem více „stavebního materiálu“, než jsem zvyklý. Většina scén byla natočena dvěma kamerami, což pomáhalo hercům, ale také to přineslo spoustu materiálu, přes 40 hodin záběrů.

Jako filmovou hudbu jsme chtěli použít existující písně. Ty se více hodily k přímočarému přístupu spíše než zkomponovaná hudba. Již hotové písničky vždy přináší určitou zátěž, rovinami historie a významy, a my chtěli toho využít, abychom naše scény obohatili a učinili je komplexnějšími, abychom jim přidali určitou ironii nebo kontrast.

Většinu písní jsme měli již nachystané v před-produkční části. To nám umožnilo použít muziku při zkouškách, a scény mohly být budovány s hudbou v mysli. Některé z těch písní jsme hráli i během natáčení, aby pomohly navodit tu správnou atmosféru. Příkladem jsou např. jízda autem na začátku filmu se skladbou skupiny The Black Angels, která poskytla určité komické frajerství, a finský evergreen Sinun omasi od Tamary Lundové jako emocionálním podklad Leilina a Aimova tance.

Zvláště pro postavu Karity bylo velmi důležité najít tu správnou hudbu a v určitých ohledech ji ta hudba definuje. Hudba finsko-francouzské kapely Mi And L‘Au měla tu správnou kombinaci krásy, zvláštnosti, osudovosti a nevinnosti. Všechny ty teenagerské pocity, ale také něco víc, něco, co lze těžce definovat. Nálady jejich písní se zdály perfektní pro film tak moc, že jsme se rozhodli pojmout tuto spolupráci obsáhleji a Mi And L’Au pro nás složili několik nových písní.

Scénář je základem filmu a ten musí být pevný. Ale pokud jde o bohatost detailu a úrovně významu, realita vždy zvítězí nad představivostí scénáristy. Dobrý režisér má odvahu upustit od propracovaného scénáře a nechat bohatost a srozumitelnost reality obohatit příběh. V Hodném synovi bylo toto vyjádřeno hlasitě, chtěli jsme přistupovat ke scénáři jako ke stále se měnícímu projektu spíše než něčemu vytesanému do kamene. Díky tomu bylo psaní něčím jiným než jen literární snahou vytvořenou před samotným natáčením. Byl to více proces, který probíhal různými fázemi filmu, jehož finálním záměrem bylo najít nejlepší možnou formu pro náš příběh. Ačkoliv se finální film příliš neliší od námi zamýšleného scénáře, stále mám pocit, že změna našeho postoje byla pro film zásadní.

Kameramanka – Anu Keränenová: „Dostala jsem se blíž hercům, než kdy před tím“

Anu Keränenová zastávala pozici kameramanky již u krátkých filmů Zaida Bergrothové – Lasileuka a Heavy Metal, a u jejího celovečerního filmu Skavabölen pojat. Mezi dalšími natočila Keränenová řadu krátkých filmů s uznávaným finským výtvarníkem Jani Ruscicou.

Slovo kameramanky

Když jsme v létě 2010 začali plánovat výrobu filmu, režisérka Zaida Bergrothová měla několik jasných pravidel. Chtěla mít na place tolik svobody, jak to jen šlo – kamera měla následovat herce a ne opačně – a také možnost improvizace. Důležitá byla i chronologie natáčení.

Pamatuji si, že Zaida na jednom setkání nechala kameramana (a kameru) v místnosti s herce a čekala, co se bude dít!

Toto bylo možné jen s precizně napsaným scénářem a faktem, že film je většinou zasazen do jedné hlavní lokace, letní vily. Měli jsme plán, kde by se ve vile měly určité scény odehrávat, ale nelámali jsme to přes koleno.

Nasvícení spíše znamenalo nasvícení prostoru než herců. Záměrem tohoto způsobu práce bylo dát režisérovi a hercům příležitost skutečně přemýšlet o tom, jak reagovat v dané situaci, v aktuální scéně. A zachovat radost z objevování!

Pro kameramanku toto znamenalo reálně reagovat na to, co se dělo před kamerou, usoudit, co je nejdůležitější a sledovat to.

Chtěli jsme natáčet se dvěma kamerami, druhou držela sama režisérka. Tím, že jsme chtěli zachovat výrobu „lehkou“ a „rychlou“, zvolili jsme digitální HD-formát a malé kamery. Celý film je natočen s handkou, abychom dosáhli mobility, kterou jsme chtěli mít, jen některé venkovní záběry kole vily jsou natočeny s pomocí stativu.

Natáčeli jsme bez přesného storyboardu, a tak jsem byla jako kameramanka samozřejmě před prvními záběry nervózní a čekala jsem, jak budou scény vizuálně působit. Téměř vždy jsme natáčeli dlouhé záběry, pokrývajíce celou scénu. Snažila jsem se zaměřit na současný moment, skutečně vidět, co se přede mnou děje, a nesoustředit se příliš na technické aspekty – kompozici, světlo apod. – abych byla schopná reagovat co nejrychleji na to, co bylo potřeba, držet se ve stejném rytmu s herci. Herci sami nevěděli, koho z nich kamera právě sleduje. Samozřejmě jsme se s Zaidou snažily nevstupovat si příliš do záběrů…

Jednou z největších otázek pro mne bylo, kdy se vyhnout přílišnému „vyjádření“ akce obrazy – a kdy je natočit odvážně a působivě.

Jako kameramanka jsem se dostala blíže k hercům, než kdy před tím. Cítím to jako znak velké důvěry a zdroje potěšení, mít možnost sledovat lidi zblízka a důvěrně.

Hudba – Mi And L’Au

Mi And L’Au jsou mystickým finsko-francouzským duem, které dosáhlo kultovního směru a získalo excelentní recenze na svá alba. Finka Mira Romantschuková, která dříve pracovala jako modelka, a Francouz Laurént Leclère, který dělal na filmové hudbě, se potkali na začátku milénia a od té doby se oddali jeden druhému a své hudbě. Jejich první nahrávku vydalo vydavatelství Young God Records. Album Good Morning Jokers bylo vydáno v roce 2009 a v současné chvíli duo pracuje na novém albu, nazvaném If Beauty Is A Crime.

Původně byli Mi And L’Au kontaktování kvůli právům použít pro film některé z jejich již vydaných písní, ale spolupráce se ukázala přínosnou a Hodný syn představuje také nové a dosud nevydané písně a nahrávky této kapely.

Producent – Misha Jaari

Misha Jaari pracoval v několika produkčních společnostech od ukončení svého studia filmových věd na univerzitě Aalto roku 2004. Od té doby působil jako produkční manažer. Od roku 2007 zastává Misha post CEO v produkční společnosti Bufo a producenta na plný úvazek.

Producent – Mark Lwoff

Mark Lwoff je zřejmě jedním z nejzkušenějších finských prvních asistentů režie a produkčních manažerů. Jako jeden ze zakladatelů společnosti Bufo se nyní soustředí na to stát se největším producentem Finska. Mark měří téměř dva metry.

Producentka – Elli Toivoniemiová

Elli Toivoniemiová pracovala v produkčních týmech mnoha finských celovečerních filmů, reklam a TV produkcí, např. jako line producer a asistent režiséra. Hodný syn je jejím prvním celovečerním filmem jako producentky.

Slovo producentky - Elli Toivoniemiová: „Nechtěla jsem chybět u té energie a postoje představeného ve scénáři“

Když mne Zaida Bergrothová požádala, abych produkovala její film, neváhala jsem ani vteřinu. Naším startovním bodem bylo natočit film následující léto, ať tak či onak. Ten projekt měl nejen režisérku, kterou obdivuji, ale také dobrý scénář a určitou energii a postoj, které jsem si rozhodně nechtěla nechat ujít. Jako debutující producentka celovečerního filmu jsem měla pocit, jako bych vyhrála v loterii.

Zaida Bergrothová chtěla vyzkoušet nové způsoby práce a produkce. Základem byl scénář: byl dobře promyšlený, ale také skýtal prostor zkoušet různé přístupy.

Od začátku se produkce hodně zaměřovala na herce a příběh a nechtěli jsme to zpomalit a přidávat tlak s komplikovanou produkcí a finančními záležitostmi. Naštěstí jsme našli správné lidi, kteří ve film věřili, a tu správnou, odvážnou produkční společnost – Bufo.

Já doufám, že diváci vycítí onen upřímný, odvážný přístup k výrobě filmu.

Já jsem velmi pyšná a šťastná, že jsem mohla Hodného syna produkovat.