Čarodějnice bývaly hodné. Na temnou stranu síly, dá-li se to tak napsat, se obrátily teprve tehdy, když je lidé začali systematicky vyhlazovat. Inu, jak říká Yul Brenner v Kokosech na sněhu: „Jsme jiný. Lidi se vždycky bojej toho, co je jiný.“ Některý z nich však na lidi nezanevřely a nadále to buď hrají na obě strany, nebo jim, resp. nám, pomáhají. A najdou se i ojedinělé případy, kdy se čarodějnice spustí s člověkem. I Matka Malkin kdysi milovala Johna Gregoryho – člena řádu bijců čarodějnic. Jenže ji zradil. Ale nezabil, což byla chyba. Místo toho ji uvěznil v žaláři (díře) na vrcholu osamělé hory, dá-li se to tak napsat. Ovšem jak se (v pozoruhodné sekvenci) blížil krvavý měsíc, její moc a síla rostly natolik, že se dokázala osvobodit a nyní touží po pomstě. A vládě nad světěm.

Mistr Gregory kvůli ní bude muset záhy poté, co dojde na situaci skoro jak z Vymítače ďábla, obětovat svého učně. Ale Matku Malkin nezastaví. Nezbývá tedy, než vyhledat sedmého syna sedmého syna (to není překlep). Právě ten by měl pomoci zastavit chystající se řádění oné čarodějnice, která mezitím svolává své nohsledy, kteří se dovedou proměnit třeba v draka, medvěda či kočkovitou šelmu. Mistra zase povětšinou doprovází zlobr troll Tusk, který je „stejně věrný jako ošklivý". Kdežto Tom Ward působí hlavně dojmem obyčejného pasáčka vepřů, ačkoliv na jeho vizích budoucnosti by se jistě dalo stavět, stejně jako na zdánlivě obyčejném přívěsku, který dostane od své matky. Když ovšem cestou na Kyvadlovou horu zachrání ze spárů rozzuřeného davu domnělou čarodějnici jménem Alice, záhy se do ní zamiluje a zjistí, že láska je mocnější lecjakých kouzel. Jenom, aby to nebyla bouda ...

Film Sedmý syn byl jednak hotov už téměř před rokem a půl, ale kvůli zákulisním studiovým machinacím se jeho premiéra odkládala, a druhak byl označen za mládeži přístupný. Přitom některé věci, jako třeba lesní přízraky, působí celkem děsivě a strašidelně. Zvláště na plátně v IMAXu a ve 3D, které tentokrát není vyloženě marné. Nejvíce vynikne ve scénách, které se odehrávají za deště a v těch, ve kterých něco drobného (čímž tedy nemyslím kupříkladu draky) poletuje ve vzduchu. Bohužel jich není tolik. Ačkoliv oproti Kletbě bratří Grimmů se ještě jedná o v podstatě netemnou podívanou, která se s velkou pravděposobnsotí odehrává zhruba v době Jeníčka a Mařenky, a také přibližně tehdy, kdy Nicolas Cage honil … čarodějnice. Ovšem tenhle již čtyři roky starý počin, jehož uvedení do kin se mimochodem také několikrát odkládalo, působil ještě vcelku realisticky. Tak, že se teoreticky před těmi několika staletími mohl takový příběh odehrát (tedy finále je v tomto směru vcelku sporné, to ano). Kdežto Sedmý syn je ryzí fantasy. Přesto jsem si při sledování filmu neustále kladl otázku, jestli v té době už měli lidé příjmení.

I když je fakt, že některé dialogy tak docela do fantasy žánru nezapadají. Jakkoliv to Jeff Bridges pronese stylově, třeba takové spojení „fucking witches“ prostě vyvolává pochyby (i vzhledem k té přístupnosti, ale víme, že jednou to slovo zaznít může, přestože není slušné). To i Princ a pruďas využíval vznešené fantasy mluvy. Tedy, jenom místy. Tom a Alice se spolu skutečně sem tam baví, jako kdyby se jednalo nikoliv o někdy ve středověku žijící postavy, ale jako o současné herce v kostýmech nebo současné historické nadšence v kostýmech. Naštěstí to neplatí pro roztomile romantickou scénu, kdy se její představitelka Alicia Vikander koupe nahá (ne, nic není vidět) při měsíčku. A když vyleze z vody, přeskočí mezi ní a Tomem modrá jiskra což může znamenat, že jí jakožto čarodějnici, resp. poločarodějnici, je tento člověk souzený. Ovšem tento magický úkaz může také mít pouze stejný efekt, jako statická elektřina. Víceméně.

Najdeme tu ale i další výborné scény. Třeba tu, ve které se padá z hodně velké výšky do vody. Jasně, něco takového jsme mohli vidět už ve spoustě filmů, nicméně jde o jeden z těch okamžiků, které se nikdy neomrzí. Tedy, samozřejmě záleží na tom, jak je natočený. V tomto případě velmi dobře. Akční scény taky díky výborným vizuálním efektů nepostrádají své kouzlo a navíc, což je vždycky důležité, jsou krásně přehledné. Režisér Sergei Bodrov, jenž doposud na mezinárodním poli proslul historickými (a také u nás dostupnými) opusy Nomád (spolurežíroval Ivan Passer) a Mongol - Čingischán, tedy zvládnul svůj první skutečně velkorozpočtový projekt znamenitě.

Zopakoval si v něm spolupráci s Jasonem Scottem Leem, slušně využil charismatu Olivie Williams, po famózní sci-fi Pandorum zajistil druhou nejlepší roli pro Antje Traue (její postava ve finále svede „letecký“ souboj, který patří k nejlepším momentům filmu) a i Djimon Hounsou bude jistě na natáčení pod jeho vedením rád vzpomínat, jelikož tahle záporná role mu vyloženě sedla. Veškerou pozornost na sebe však strhávají jiní dva velcí hráči, kteří si tu shodou okolností také zopakovali spolupráci. Zmíněný Jeff Bridges, jakkoliv se nepochybně jedná o vynikajícího herce, však není až takovým přínosem, jako jeho níže zmíněná kolegyně. Dá se říci, že v Sedmém synovi hraje něco mezi Roostrem Cogburnem z Opravdové kuráže a Badem Blakem z hudebního dramatu Crazy Heart, jenom s tím rozdílem, že tady nezpívá, ale zabíjí.

Sedmý syn rozhodně není žádnou překvapivou či inovativní fantasy událostí, ale protože v první řadě ctí pravidla žánru, stejně se na něj hodně dobře kouká. Což platí ještě více pro Julianne Moore coby čarodějnici, která používá ocas jako zbraň a která vládne velice svůdnými pohyby. Přestože si myslí, že si podrobila temnotu (ale ve skutečnosti jí slouží), potkat jí, asi bych se - a určitě nejsem sám - nechal vcelku dobrovolně svést na zcestí. Julianne je prostě skvělá, ať už hraje herečku, pornoherečku, netradičně pomystychtivou manželku, svéráznou lesbičku, nerozhodnou manželku, prezidentku nebo právě čarodějnici. O tom žádná. A co ještě stojí v souvislosti s tímto bijákem za zmínku? Ač to tak na první pohled možná nevypadá, i Sedmý syn ukazuje, jak obrovskou službu vykonal J. R. R. Tolkien tomuto žánru. 

FOTO: CinemArt