Kdo je Stephen Hawking? Otázka, na kterou byste už před zhlédnutím filmu Teorie všeho měli znát uspokojivou odpověď. Tvůrci se totiž soustředí především na jeho vzácné postižení a na vztah s první manželkou Jane, která mu dlouhá léta byla oporou (on vůbec vždycky měl, a patrně stále má, štěstí na lidi, které potkával a potkává) a se kterou má tři děti. V první řadě tedy jde o jakousi specifickou, nepravděpodobnou, ale přesto skutečnou romanci. Naopak jeho práce a vědního oboru kosmologie, který je vysvětlen jako „náboženství pro inteligentní ateisty“, se dotknou jen okrajově. Některé postavy, kterým předkládá své závěry, jsou z nich naprosto nadšení. Jenže divák se v podstatě přesně nedozví, proč je tak uznávaným vědcem. V samotném závěru se to během cca dvou minut sice snaží režisér James Marsh a spol. napravit, ale přesto se teoreticky dá klidně tvrdit, že těch nemnoho scének ze seriálu Simpsonovi, ve kterých se Stephen Hawking objevuje, je v tomto směru mnohem naučnějších.

V tom se vlastně Teorie všeho liší třeba od Kódu Enigmy, kde stihli tvůrci představit hlavní postavu de facto ze všech úhlů pohledu a kde bylo znát, že Benedict Cumberbatch coby Alan Turing je svou vědní disciplínou (matematikou) zcela pohlcen a nikdy není pochyb o tom, že přesně ví, co dělá a proč to dělá. Navíc dokáže přesvědčit i diváctvo, že jeho řešení daného problému dává smysl, že bude výpomocné a že je vskutku objevné. Představitel Stephena Hawkinga, Eddie Redmayne, by to jistě zvládnul taky, ovšem na tak malém prostoru by s tím měl jistě potíž kterýkoliv herec. Redmayneův výkon je – dalo by se říci – mnohem více fyzický, protože jeho úkolem bylo především ukočírovat své pohyby a hlasový projev … no, zkrátka sehrát ono postižení tak, aby působilo věrohodně.

Z tohoto pohledu svou úlohu zvládnul opravdu působivě a znamenitě (na rozdíl od role záporáka v Jupiter vychází). A rozhodně není od věci poznamenat, že skutečnému Stephenu Hawkingovi není nepodobný. Troufám si tedy tvrdit, že tuto oscarovou nominaci z celkových pěti Teorie všeho téměř jistě ve vítězství promění. Felicity Jones má ve své kategorii nesmírně silnou konkurenci, ale i ona by si nějaké ocenění určitě zasloužila. Protože nevím, jak vás, ale mě vždycky potěší, když vidím herce či herečky, o kterých vím, že jsou dobří/dobré, předvést výkon daleko za hranicemi svých zdánlivých možností. To David Thewlis, který tu hraje Stephenova profesora z Cambridge, je už nějaký ten rok zárukou kvality (viz třeba nedávný Podivný experiment), a proto zamrzí, že poměrně brzy zmizí. Dokonce bych se nedivil, kdyby to někoho během natáčení také napadlo, a dvě scény s ním kvůli tomu ještě později dotočili, přestože původně nebyly ve scénáři.

Ten by byl vlastně jen velmi průměrným, kdyby ovšem nevznikl na základě skutečných událostí. Ono u biografií je vždycky obtížené a nezřídka i ošemetné vybrat ty události týkající se dané osoby, které by měly být důležité minimálně v tom, aby posloužily režisérovu záměru. James Marsh, držitel Oscara za Muže na laně, jako by však pro Teorii všeho zvolil přístup nezávislého pozorovatele. Neříká ani nenaznačuje divákům, co by měli nebo neměli, a vlastně nechává jen a pouze na nich, jaké emoce a prožitky si z tohoto neobyčejného příběhu odnesou. Tento možná lehce alibistický a neinvenční přístup zřejmě zapříčinil, že sám na Oscara za režii nebyl nominován, nicméně nutno podotkout, že pro tento film to bylo asi správné řešení.

Teorie všeho je v podstatě opravdu takovým časosběrným dokumentem. Není příliš obtížné si představit, jak režisér neustále stojí za kamerou s povolením od Hawkingových natáčet tyto jejich (ne)typické situace. Film je totiž natočen velmi jednoduše. Střihová skladba je lineární, tudíž všechno sledujeme chronologicky. Tedy s výjimkou úvodní, mírně rozostřené scény, ke které se později vrátíme. Nekonají se ani žádné precizní kamerové kompozice a dokonce chybí i titulek, ve kterém roce se daná scéna či pasáž odehrává, což lze označit za dosti závažný prohřešek. Ovšem i tak se jedná o velmi zajímavý počin. A právě taková je i (překvapivě povědomá) hudba.

FOTO: CinemArt