Přesně tímto titulkem začíná počin, který se natáčel u nás. Stejně jako Ghoul, i Dítě číslo 44 se inspiruje zrůdnými skutky Andreje Čikatila (ve filmu jako Vlad Malevich), jenomže Petr Jákl dokázal svůj příběh podat o poznání působivěji a čistě z filmařského hlediska mnohem vyzráleji. Znamená to tedy, že je lepším filmařem než Daniel Espinosa a Ridley Scott? V případě toho prvního by se o tom dalo diskutovat, nicméně ten druhý je vzhledem ke svým zkušenostem přeci jen někde jinde. Proto zamrzí, že zanechal úmyslu tenhle projekt režírovat a zůstal jen u produkce. Ačkoliv kdo ví, takovým Konzultantem už dokázal, že ani on nemá patent na tvorbu samých mistrovských děl.

Přitom scénář Richarda Price, jenž má na kontě vskutku zajímavé věci, šel nepochybně realizovat mnohem, mnohem lépe. Samotný příběh je totiž velmi zajímavý, byť by v této době/podobě klidně mohl tvořit náplň jedné epizody nějakého kriminálního seriálu. Na začátku si přečteme o tom, co v předchozím odstavci zmíněný český režisér ve svém „temném thrilleru“ pořádně rozvinul. Řeč je pochopitelně o kanibalismu, ke kterému kvůli Stalinovým pošahaným nápadům na Ukrajině ve 30. letech minulého století docházelo. Pak už se ale rychle přesuneme do Berlína, kde se díky vyvěšené vlajce Sovětského svazu na Reichstagu stane z Lea Demidova válečný hrdina.

Díky tomu si vyslouží své místečko u obávané MGB (předchůdkyně KGB). Jeho úkolem je nyní dopadnout jistého Anatolije Brodského, což by měl být nepřítel a snad i protibolševický spiklenec. Násilím jej poté přinutí k sepsání svých spolupracovníků. Jak nemilé překvapení pro hlavního hrdinu, když zjistí, že se na seznamu objevuje i jméno jeho manželky, učitelky Raisy. Co teď s tím? Udat ji a popravit nebo se nechat stáhnout ke dnu s ní a s celou rodinou? Patrně i proto, že každému s oblibou vyprávěl historku o tom, jak se poznali, nakonec volí druhou možnost, ze které se vyklube vyhnanství do volské oblasti a práce pro policejní skvadru generála Něstěrova. Manželka smí nadále působit ve škole, ovšem pouze jako uklízečka.

I tady však dochází k podivným „nehodám“, při kterých jsou nacházena těla mladých chlapců, přičemž jedno z nich (ještě v Moskvě) patřilo synovi Leova bývalého kolegy. Nicméně, jak uvedeno, v ráji se nevraždí a Sovětských svaz v padesátých letech přece takovým rájem byl, což plně respektuje jiný bývalý kolega, který tak může sebevědomě budovat svou kariéru v tajných službách. Film tedy poukazuje na nejistotu a zastrašovací a další praktiky, které byly – a na některých místech bohužel ještě stále jsou – nedílnou součástí totalitních zřízení. V Dítěti číslo 44 jsou ale zobrazeny tak bizarně, že scény, ve kterých k nim dochází, zdaleka nepůsobí tak, jak by měly. Snad s výjimkou rodinné večeře.

Ani nevím, kdy jsem naposledy viděl film, ve kterém by došlo k tak nehoráznému pochybení při obsazení. Tom Hardy může hrát komiksového záporáka, může ztvárnit pašeráka alkoholu za prohibice, může být mírně narušeným týpkem ve velice svérázném světě, ale rozhodně nepřesvědčil o tom, že by mohl zastávat post velkého zvířete v MGB! Jeho kamaráda hraje nepochopitelně Fares Fares, jenž vypadá spíše jako někdo, kdo by mohl mít co dočinění s Imhotepem, nebo kdo by bez problému zapadl do režijního debutu Russella Crowa. A co ten Joel Kinnaman, jehož jednotvárný nazlobený výraz už opravdu začíná nudit? Fakticky mě nenapadá jiný herec, který by měl tak slušně rozjetou kariéru, přestože vůbec neumí hrát. 

Pak se tu vyskytuje také Jason Clarke, naštěstí pro něj jen v menší úloze. Nikoliv ovšem tak malé, v jaké uvidíme kupříkladu Ondřeje Malého, Jana Budaře, Pedju Bjelace, Jaromíra Noska či Janu Strykovou a Kristýnu Leichtovou. Ukáže se tu i Vincent Cassel. Taky v naprosto nevhodné roli a navíc má tu smůlu, že jeho (ú)hlavním spoluhráčem se stal Kinnaman. Ani Garymu Oldmanovi se nepodařilo být zrovna přesvědčivý. A všichni navíc zase mluví s iritujícím ruským přízvukem. Proč to třeba nebylo vyřešeno stejně, jako na začátku Valkýry – jedna věta německy, zbytek anglicky? Jediná Noomi Rapace jakž takž splňuje představy o vystrašené ženě, kterou do značné míry ničí prostředí. A je pravda, že snad i díky tomu, že těsně před začátkem natáčení Dítěte číslo 44 dokončila s Hardym (byť též mizerný) počin s názvem Špinavý prachy, mezi nimi souhra celkem funguje a jejich vztah stává se postupně de facto jediným pozoruhodně se vyvíjejícím aspektem tohoto filmu.

Spousta věcí, včetně nijaké atmosféry, se tu jinak hrubě nepovedla. Vzhledem k uvedenému nepřekvapí, že není pořádně komu držet palce, a co zamrzí úplně nejvíce, že neustále musíte myslet pouze na to, jak je všechno umělé, hrané! Není náhodou nejlepší, když při sledování filmu zapomenete, že je to film a uvěříte, že by to klidně mohlo být skutečné? U Dítěte číslo 44 to prostě nejde! A to se inspiruje skutečnými událostmi! Tím se ale zase dostáváme k tomu prazvláštnímu obsazení, takže popojedeme o kousek dál.

Na řadě máme výpravu. Herci i zahraniční členové štábu si pochvalovali nasazení těch českých, nicméně mám teorii, že Švéd Daniel Espinosa nedokázal kvůli jazykové bariéře nikomu pořádně vysvětlit, co vlastně chce, tudíž si téměř každý hospodařil na svém vlastním písečku. De facto každý jako by byl sám sobě režisérem a podle toho to také dopadlo, jak dokládá taky kamera, protože koho by napadlo, že lze učinit letecké záběry, které mají dodávat na majestátnosti a velkoleposti, tak otravnými. Vlakem, který v nich sledujeme, navíc postavy cestují daleko, avšak po celou dobu to vypadá, že všechno, co v něm prožijí, se odehraje tak maximálně v rozmezí jednoho kilometru. 

My naši zemi známe, ale i jinde musí vidět, že tohle nemůže být Sovětských svaz v 50. letech minulého století! Vizuální a vůbec technická stránka tohoto filmu je zkrátka hodně nezajímavá. Střihači (jeden z nich pochází z Itálie) se také zrovna nepředvedli a pojem ‚rytmus‘ jim ve spojení se střihovou skladbou zjevně vůbec nic neříká. Dítě číslo 44 přesto nakonec zdlouhavě doklopýtá k „akčnímu“ finále, ve kterém se hlavní postavy vyválí v blátě, Charles Dance mírně vylepší celkový dojem, ale úplná tečka se nese ve znamení patosu. Kdepak, tenhle biják si určitě žádné ocenění nevyslouží.

Dítě číslo 44 tak trochu navazuje na Město 44. Jestli ono to tedy náhodou nebude tou číslovkou v názvu. Jestlipak je takhle podivný i Měsíc 44? No, to teď asi můžeme nechat stranou a naopak musíme doufat, že příští zahraniční projekty jako HHhH a Underworld 5, které míří na Barrandov, dopadnou skvěle. U Dítěte číslo 44 to totiž vypadá, že se režisérovy záměry postupně měnily až na ten nejzákladnější – hlavně to dotočit, a pak nějak sestříhat! Tento film si holt budeme pamatovat především (a pouze) proto, že jej v současném Rusku cenzoři zakázali a že kvůli natáčení jedné ze scén bylo uzavřeno naše metro. Ničím jiným výjimečný není.

FOTO: Bontonfilm