Bijáku, který jsem neviděl. Resp. viděl jsem asi tak deset minut a nadšení mnohých, kteří se k němu od premiéry vracejí třeba i třikrát do roka, jsem rozhodně nesdílel. Na dvojku jsem vyrazil především kvůli Amandě Seyfried, kterou jsme v českých kinech neviděli dva tři roky, i když v roce 2015 jsme si ji mohli užít ve filmech Otcové a dcery, Méďa 2, Trable o Vánocích a vlastně i v Panovi. Je tedy pravděpodobné, že celkové hodnocení bude ovlivněno tou neznalostí první části. Ale věřím, že to alespoň pro některé z vás bude svěží, zajímavý pohled. A hned takhle na úvod přidávám, že jedničku si určitě brzy doplním.

V první řadě nutno dodat, že dvojka je pro všechny dostatečně srozumitelná. Sophie má tři otce a opravuje hotel u moře, což by si její matka přála. Ano, pokud se těšíte na Meryl Streep, tak se raději netěšte, protože po celý film můžeme jenom doufat, že se snad objeví alespoň v jedné scéně ve finále. To se stane (a není to spoiler, protože její jméno si můžeme přečíst v titulcích) a funguje to naprosto precizně. Jenom ten přídavek s reflektorem a scéna za titulkama bude malinko navíc. Donna se tady přesto objeví, konkrétně jakožto její já z roku 1979, což není vzhledem ke způsobu vyprávění složité rozpoznat, přestože se nejedná o klasickou retrospektivu některé z postav, ať už Sophie, babičky Ruby, jedné z kamarádek, eventuálně Sama, Billa nebo Harryho, jejichž mladší představitelé byli vybráni poněkud nepřesvědčivě (včetně toho, co vypadá jako mladý Bill Nighy).

A na ty starší kromě Pierce Brosnana, tedy na Stellana Skarsgårda a Colina Firtha, si musíme počkat zhruba hodinu až do scén, ve kterých mění svůj názor. Jeden to vyřeší nastrčením svého obtloustlého bratra-dvojčete, druhý odejde během domlouvání dealu za strašný prachy. Rodina je přece nejvíc. Lehce tuctová řešení však této letní komedii nevadí. Od začátku totiž chce být pohodovou, prosluněnou a miloučkou. Jenom bez toho úmrtí jsme se patrně mohli obejít, jelikož takhle z toho není vyloženě Láska nebeská, nýbrž mix Lásky nebeské a Lásky času, říznutý Piráty na vlnách. Asi nepřekvapí, že pod všemi čtyřmi díly je podepsán Richard Curtis.

Obě linie jsou dobře vybalancované, nicméně přesto se asi najdou tací, kteří budou preferovat buď současnou, nebo tu z minulosti. Mezi oběma probíhají paralely, které jsou mnohdy vítané, ačkoliv dojde i na ty vcelku zbytečné. Přechody jsou nápadité, tak jako většina choreografií během písniček, kterých tu zazní cca osmnáct. Některé postupy a výrazové prostředky bych se nebál označit za takřka geniální. Nechybí také otevírání dveří, které v závěru získá účinnou pointu.

Mamma Mia! Here We Go Again má nevšední koncept i z toho úhlu pohledu, že Donna byla zamlada vlastně dost lehká, ale nikoho to nepohoršuje, takže ji pořád vnímáme jako sympatickou kladnou postavu. Celková vítaná nadsázka zajistí, že tomuto počinu ledacos odpustíme. Lily James coby mladší verze Meryl Streep zahrála a zazpívala znamenitě. Nelze se pozastavit nad tím, že ABBA, ač její členové (přičemž mužská polovina společně s Tomem Hanksem a režisérkou první části Phyllidou Lloyd znovu produkovala) měli základnu ve Švédsku, dokázali napsat anglické texty, se kterými dobyli svět, udávali trend a ovlivnili popkulturu způsobem, jakým se to v historii povedlo pouze hrstce dalších hudebních skupin. Proto je dobře, že existuje i tento sequel, jehož scénář logicky vychází z Anderssonových a Ulvaeusových textů (jejichž český překlad rytmicky nepřekvapivě zase nefunguje), třebaže některé skladby podle všeho zazněly i minule, a v závěrečné patnáctiminutovce už to začíná být jaksi přeslazené, až kýčovité. Ovšem vitálních scén, které spolehlivě rozesmějí, se tady najde dost. Takže jestli se vám to ještě nepodařilo, Mamma Mia! Here We Go Again vás spolehlivě nakopne do léta.

FOTO: CinemArt