Samozřejmě to byl George A. Romero, jenž se protentokrát rozhodnul – snad pro jisté ozvláštnění – využít Found Footage formát, což byla už tehdy v roce 2007 docela ošemetná záležitost. Ani ne proto, že ve stejném roce byl uveden na zombie téma španělský horor Rec, jako spíše kvůli tomu, že Záhada Blair Witch využila toho potenciálu na úplně maximum a jakékoli snahy o kopírování bez jakékoli nadstavby se málokdy vyplácejí. Romerovi se to však povedlo, ačkoliv se nabízí otázka, jestli to zase není tím, že i v pandemii z Deníku mrtvých lze najít paralely s tou současnou koronavirovou.

Found Footage formát má pomoci k tomu, abychom byli naplno vtaženi do příběhu a všechno prožívali s postavami, které to, co vidíme, doopravdy prožily, jelikož to natáčely, že ano. Lépe se pak s nimi můžeme ztotožnit ve smyslu emocí, přičemž tou nejvděčnější je strach. Bohužel existují případy, kdy je formát pouze na efekt a zpracování příběhu bez něj by s velkou pravděpodobností nebylo horší. Specialista na zombie subžánr si přitom vypomůže jednoduchou, leč zároveň zamyšleníhodnou větičkou, která zvolený formát odůvodňuje a ospravedlňuje.

„Když to není natočené na kameře, tak se to nestalo.“ Hlas dívčiny jménem Debra (Michelle Morgan) nás upozorňuje, že sestříhala záběry toho, co s kamarády zažila, když se věci daly do pohybu a mrtví nezůstávali mrtvými. Pro větší dramatičnost vše doplnila hudbou a my bychom se na to pro dobro nás samotných měli chtít podívat. Kamarádovi Jasonovi Creedovi pomáhali natáčet amatérský horor s mumií a nebohou ženou, když v tom se dozvěděli, že mrtví začali útočit na živé. Na patology i na policajty. Na cizince i na členy vlastní rodiny! Logicky se chtějí dostat domů, protože domov byl přece už od dětství vždycky tím nejbezpečnějším místem. Jenže co když už není? Co když se svět rychle změnil natolik, že oživlí mrtví jsou všude a už není, kam se před nimi schovat?

Found Footage nejenže je formát divácky vděčný, ale filmaři ho mají rádi proto, že dovoluje držet rozpočet hodně při zemi. Tedy pokud neobsadíte veliké hvězdy, pokud nepotřebujete výrazné CGI efekty a pokud jste kreativní. Tituly jako Záhada Blair Witch, Cannibal Holocaust, Ghoul, Apollo 18, Lovec trolů, Patrola, Behind the Mask: Rise of Leslie Vernon, Vítej v džungli jsou toho jasným důkazem. Osobně velmi fandím těmto nízkorozpočtovým hororům, které bývají často celkově vzato chytřejší než studiové fláky za desítky milionů dolarů. Tedy pokud za jejich vznikem nestojí Blumhouse Productions, protože ta ví, že horory táhnou a že je tím pádem slušný výdělek zaručený. Rozpočty jsou tedy drženy při zemi, ale s kvalitou si scenáristé ani (skoro) nikdo jiný příliš hlavu neláme. U takového M. Night Shyamalana je to trochu jiné. Není pochyb, že filmy jsou pro něj srdeční záležitostí, nicméně logika a preciznost se po Vesnici nějak staly jeho velkými nepřáteli.

 










 

Jak už to tak bývá, když někdo nakažený někoho pokouše, stává se pokousaný dalším nakaženým. Ačkoli tady se můžete změnit i tehdy, když vás někdo střelí nebo když vás třeba přejede auto. Nedá se tvrdit, že by oživlí mrtví (označení zombie zase nikdo nepoužije) byli nespokojení s tím, že se jejich jedinou starostí stalo požírání čerstvého lidského masa. Přesto je jediným vysvobozením „zprznění“ hlavy – kulkou, sekerou nebo čímkoli jiným, co je po ruce. To je prostě krutá realita světa, ve kterém pokousaných přibývá a ve kterém je tudíž nejbezpečnější zůstat doma a neotevírat. No jo, jenže když tam zrovna nejste, nejprve se domů za rodinou přece musíte dostat!

Cestou se hrdinky a hrdinové Deníku mrtvých musí vypořádat s tím, že kamarádka neunesla tíhu okamžiku, díky čemuž se s nimi dostaneme k nakaženým doktorům. Vlastně ani není příliš důležité, kolik přátel bylo na začátku, jelikož nepodstatnější úlohu sehrají vedle Debry víceméně akorát režisér Jason, mumie Ridley, profesor-alkoholik a ta holka, co je pyšná na svůj texaský původ. Setkáme se s hluchým Amišem, jehož víra byla poněkud otřesena a pod vlivem složité doby jaksi upravena. Zamíříme mezi černochy, kteří si poprvé užívají moci. Samozřejmě nebudeme ochuzeni o setkání s rodinou, pocestujeme za kamarádem do honosného sídla s panikárnou (Panic Room), až dospějeme k závěrečné scéně, která trefně podtrhne předchozí dění a tím pádem i základní myšlenku celého tohoto díla.

Deník mrtvých obsahuje rovněž několik vtipných, ovšem nikoli parodických, momentů. Fungují přitom o poznání lépe než v Úsvitu mrtvých, protože jsou v rámci konceptu a formátu a stáří/charakterů postav uvěřitelnější. Zároveň podtrhují, že Deník mrtvých je v první řadě dílo satirické. A zombie jsou pro satiru brilantně vytvořenými monstry. Ačkoli si musíme říct, že zatímco každý válečný film je vlastně zároveň protiválečný, ne každá „zombiárna“ má současně mít satirický podtón. Deník mrtvých si posvítil na lhaní médií, které má někdy nezištně uchránit od pravděpodobné paniky, ale jindy má naopak zištně sloužit k manipulaci s davy. Jedná se tedy o hledání pravdy, což je téma velice důležité, byť jsme o něm viděli už nesčetně příběhů. Deník mrtvých tedy neoplývá vyloženou originalitou, nicméně patří k těm počinům, se kterými je neodmyslitelně spjatý jistý konkrétní song. Natolik, že kdykoli ho uslyšíte, vzpomenete si na film. A závěrečnou (řečnickou) otázkou autor skutečně udeřil hřebíček přímo na hlavičku.

FOTO: cinema.de