Nejen tenhle film jasně dokazuje, že Sergio Corbucci je neprávem označován za „druhého nejlepšího režiséra spaghetti (italských) westernů". Zatímco jmenovec Leone jich stvořil jenom pět, v případě Corbucciho se řadí k mistrovským dílům nejen seriózní kousky jako Django, Velké ticho nebo Křiváci, nýbrž i ty komediálněji laděné – viz Žoldnéř či Vamos a Matar, Compañeros. Přitom zrovna kombinace westernu a komedie obvykle pramálo funguje, což, pravda, režisér demonstroval na některých svých pozdějších bijácích, v nichž je humor až příliš lokální, tj. italský, než aby jej v pohodě přijalo i mezinárodní publikum. Ostatně ani vybíjené s Terencem Hillem a Budem Spencerem nejsou pro všechny bez výjimky zárukou kvalitní zábavné podívané. Sergio s nimi taky natáčel, tak jako Enzo Barboni, jenž se na Djangovi podílel z pozice kameramana.

Westernům Sergia Corbucciho se věnuje i povedený, byť neúplný netflixovský dokument Django a Django, ve kterém promluví kromě Franca Nera i Quentin Tarantino, jenž tedy stvořil Nespoutaného Djanga a se slavným režisérem z Apeninského poolostrova nechal v Tenkrát v Hollywoodu (jak ve filmu, tak v knize) na westernu Nebraska Jim (nikoli Nevada Joe) spolupracovat Ricka Daltona, k čemuž dodá jednu pěknou historku. Z dokumentu se taky dozvíme, že Corbucci, ročník narození 1926, měl jako malý kluk možnost se v Římě setkat s Adolfem Hitlerem, který přijel za kamarádem Benitem Mussolinim, přičemž právě vyrůstání ve fašistickém režimu na něj mělo enormní vliv, což vyústilo ve skutečnost, že jeho filmy jsou často plné násilí. Navíc jej servíruje dosti nekompromisním způsobem, což přispívá k tomu, že jeho nejslavnější příspěvky do (sub)žánru ani po více než polovině století nezestárly.

 










 

Podobně jako mnozí jiní italští režiséři, kteří se věnovali spaghetti westernům, ani Corbucci nezapře inspiraci jinde. Třeba u Homéra a jeho Odyssey, kde najdeme první zmínku o Trojském koni. V Djangovi se díky lsi dostává titulní postava s nohsledy revolucionáře Huga do pevnosti, kde chtějí ukrást zlato. Poslouží jim k tomu zaplachtovaný dostavník, o kterém si vojáci myslí, že jim jako vždycky přiváží lehké ženy. Inspirace je – tak jako u Leoneho (akorát ten ji nepřiznal) – dále patrná u japonských filmů, jelikož i Django to tak trochu hraje na obě strany, zrovna jako Yojimbo od Akiry Kurosawy. A s počiny vzniklými na dálném východě souvisí také prostředí, ve kterém se příběh odehrává. Nejedná se o žádné Monument Valley, jak to známe z projektů Johna Forda, nýbrž o zablácené městečko (o dva roky později jsme se ve Velkém tichu pro změnu přesunuly do zasněžených hor), které ovládá zlotřilý, nenávistí zaslepený major Jackson s rasistickými choutkami, který zformoval svůj vlastní KuKluxKlan, jehož příslušníci nenosí bílé, ale rudé kápě. Nepřekvapivě se nedá tvrdit, že revolucionáři byli lepší, než Jackson a jeho lidi.

Samozřejmě dojde i na křesťanskou symboliku, neboť Django (a taky Silence), můžou být snadno vnímání jako spasitelé. Ovšem nutno si dávat pozor na ruce, které byly rozbity i Ježíšovi. A při závěrečném zúčtování na hřbitově má kříž nejen praktickou a symbolickou, nýbrž i ochrannou funkci. Avšak v případě tohoto snímku nezůstaly opomenuty ani komiksy. Tím se dostáváme na samotný záčátek, ve kterém titulní hrdina prochází zablácenou krajinou a za sebou táhne rakev. Co obsahuje? Je v ní zlato? Je v ní zbraň? Je v ní něčí tělo? Do určité míry současně symbolizuje jeho vlastní stín i jeho traumatickou minulost. Jako voják Unie (kostýmy tady hrají významnou roli) si musel prožít nepředstavitelně kruté věci a k tomu se pro jeho návrat stala motivací pomsta za Mercedes Zaroovou, ke které si Quentin Tarantino v uvedeném dokumentu vymyslel pěknou, leč nepravdivou backstory. Podle všeho se totiž skutečně jedná o Djangovu bývalou lásku, což dokládá i famózní song od Luise Bacalova, který nazpíval Rocky Roberts.

 










 

Že na rozdíl od Velkého ticha nebo Žoldnéře nebo Křiváků nespolupracoval tentokrát Sergio Corbucci s Enniem Morriconem, nic nemění na tom, že hudba je výborná. Spojitost s Velkým tichem jinak dál spočívá v nekompromisním násilí, jaké v Djangovi dosahuje vrcholu ve scéně s řezáním ucha (viz také Gauneři), nicméně film evidentně rovněž ovlivnil Roberta Rodrigueze (viz slavná mexická trilogie). Ovšem třeba co se týče pohledu na ženy, resp. na ženu, o obou počinech je rozdílný. Zatímco prostitutka María (Loredana Nusciak) je v podstatě kráskou v nesnázích, Pauline Middletonová (Vonetta McGee) je v boji za spravedlnost rozhodně odhodlanější. A pokud bychom měli porovnat oba hrdiny, pak Django bude cyničtější, zatímco Silence můžeme označit za ryzího klaďase. Společné naopak mají to, že oba pasou po pomstě a nejsou neomylní.

Django z roku 1966 představuje de facto po všech stránkách vybalancovaný film, který je víc než obyčejným westernem, neboť se podobně jako ostatní (sub)žánrové tituly dá zasadit do širších souvislostí. Samozřejmě výborně funguje i jako akční podívaná, která nepostrádá náročnější kaskadérské kousky, jaké se ostatně v Corbucciho projektech staly v podstatě standardem. Django právem inspiroval řadu režisérů (z nichž někteří se nezdráhali jeho parodování, jako kupříkladu Lina Wertmüller v Malé Ritě), ale i distributorů, kteří jméno téhle postavy (podle kytaristy Django Reinhardta) pro její popularitu schválně uváděli v názvech filmů, ve kterých se přitom vůbec nevyskytovala. Výjimku tvoří pouze Django se vrací, tedy jediné oficiální pokračování. Na druhou stranu to vlastně byl distributor, kdo rozhodnul, že se v hlavní roli nepředstaví ani Mark Damon, ani Peter Martell, nýbrž Franco Nero, který mimo jiné prohlásil, že natáčení muselo být tenkrát po pár týdnech přerušeno, protože jaksi nebyl hotový scénář. Ten pak dokončil režisérův bratr Bruno. No jo, i takhle někdy vznikají kulty světové kinematografie.


RECENZE KNIHY FENOMÉN ITALSKÝ WESTERN JE K DISPOZICI TADY


FOTO: cinema.de