Chicago kolem roku 1930 rozhodně nebylo místem, které by táhlo turisty, natož aby se tam chtěl kdokoli nadšeně stěhovat, protože i nevinní se ráno mohli probudit mrtví. Byla to doba gangsterů. Byla to, doba kdy měl celé město pod palcem Al Capone, jenž si uplácením či vyhrožováním získával na svou stranu kohokoli, kdo by mu mohl dělat problémy v jeho obchodech. Během prohibice byl dokonce náramně zadobře se samotným starostou Williamem Halem Thopsonem, jehož v roce 1931 nahradil rodák z Kladna Antonín Čermák. Jakkoli se to zdálo býti nepravděpodobné, také u břehu Michiganského jezera se přeci jenom našli tací, pro které slovo zákon nebylo cizí. Nepříliš početnou skupinu vedl Eliot Ness a pro jejich čestnost a neústupnost se jim začalo říkat … Neúplatní.

Náhodné setkání mu přihraje do cesty spojence v podobě postaršího, původem irského pochůzkáře Jamese Maloneho. Dále se přidají účetní Oscar Wallace a policejní nováček s italskými předky George Stone, který kdyby nebyl osloven Nessem, pravděpodobně by se stal jedním z Caponeho vykonavatelů. A nebylo by překvapením, kdyby se v jejich hierarchii vyšplhal až na samotný vrchol místo Franka Nittiho, s nímž se taky setkáme. Šéf Neúplatných odmítne peníze za to, aby se během probíhání ilegálních aktivit prostě díval jiným směrem. Tím dostává do nebezpečí nejen sebe a svoje parťáky, nýbrž i svoji ženu a dítě, které tedy bude nutné přemístit. Jelikož v momentě, kdy se válka proti gangsterům naplno rozjede, už ji nebude možné zastavit, dokud nedojde do tragického či zdárného konce.

Gangsterky patří k divácky nejoblíbenějším žánrům proto, že postavy v nich svým způsobem fascinují, neboť jsou schopné dělat kruté věci, jaké bychom my jakožto diváci a divačky nikdy neudělali. Navzdory jejich ignoraci zákonů a nepsaných všeobecných pravidel se nezřídka můžeme přistihnout, že jim vlastně v jejich počínání držíme palce. I proto, že nezřídka mívají alespoň jednu kladnou vlastnost, se kterou se můžeme identifikovat. Může to být smysl pro rodinu (Kmotr), smysl pro spravedlnost (Kmotr) nebo klidně jenom fakt, že ač dělají špatné věci, pohybují se v prostředí, kde ostatní dělají ještě mnohem horší. A když se k tomu přidají parádní auta, cool klobouky, stylové obleky a samopaly Thompson, tak se takové kombinaci těžko odolává. Pravda, v tomto případě jde o něco jiného, než třeba v Cestě do zatracení, jelikož hlavní postavy nejsou gangsteři.

 










 

Samozřejmě, jako každý žánr má taky tento svoje klenoty a svoje bláta. Neúplatní se rozhodně řadí k první sortě, třebaže se scenárista dopouští jedné zásadní chyby. Zatímco například takový Peter Morgan se řadí k čelním představitelům historické fikce, kdy píše tak, aby se prakticky v žádné scéně nedalo snadno rozpoznat, jestli se dané skutečné události podle dochovaných pramenů doopravdy právě takhle udály (Poslední skotský král, Králova přízeň, Rivalové), David Mamet tyhle ambice určitě neměl. Jeho cílem nebylo realitu umě poupravovat za účelem dramatizace, nýbrž napsat scénář, podle kterého by v první řadě prostě vzniknul „líbivej biják“.

Vypomoct s tím měl Brian De Palma, jenž čtyři roky předtím přivedl na svět kultovní Scarface. V Neúplatných se nesnaží o žádnou inovaci – pomineme-li scénu z vlakového nádraží, která parafrázuje oděské schodiště v Křižníku Potěmkin a která funguje výtečně. Není nejmenších pochybností o tom, že režisér pokaždé dobře ví, co dělá a proč to dělá. Ví, že při sekvenci natočené ze steadicamu, ve které sjíždí Wallace dolů výtahem a Ness s Malonem jdou spolu po chodbě, jakožto diváci vycítíme, že se s největší pravděpodobností přihodí něco špatného. Ví, že když ze zabijákova subjektivního úhlu pohledu sledujeme, jak vlézá oknem do Maloneho bytu, budeme napnutí k prasknutí.

Zároveň dokázal skvěle obsadit ty čtyři nejklíčovější úlohy. Kevin Costner měl za sebou výborný western Silverado a fajnové Fandango, nicméně přesto v žádném případě tehdy neplatil za velkou hvězdu. Vedle Seana Conneryho každopádně obstál, ač ze zisku Oscara se radoval právě někdejší představitel Jamese Bonda. Andy Garcia ukázal, že má obrovský potenciál, který v pozdější kariéře naplnil. A třebaže Charles Martin Smith nedosáhnul takového věhlasu jako zbylí tři, v roli Oscara Wallace si lze stěží představit kohokoli jiného. To samé se nedá tvrdit o představiteli Ala Caponeho, jakkoli se na to na první pohled zdá býti neuvěřitelné.

 










 

Nikdo nemůže, resp. vlastně ani nesmí pochybovat nad tím, že Robert De Niro je vynikající herec, ale pořád existují role, do kterých se ne všichni vynikající herci typově hodí – viz také Jason Robards v jinak povedeném Masakru na svatého Valentýna, bavíme-li se Caponeovi. Režisér se s Robertem znal od prvopočátku svojí kariéry, kdy mu hrál hned ve třech projektech, takže není divu, že s ním chtěl znovu pracovat, byť si letos osmdesátiletá legenda tenkrát řekla o velmi vysoký honorář a byť to znamenalo, že bude muset být vyplacen už obsazený Bob Hoskins. Tom Hardy splňoval představy o „zjizvené tváři“ (která v Neúplatných není příliš kvalitně namaskovaná) určitě přesvědčivěji, třebaže samotný film za mnoho nestojí.

Ono možná nebude od věci se trochu zamyslet nad datem 16. ledna 1920, protože toho dne vstoupil v platnost 18. dodatek ústavy. Jinými slovy začala prohibice, která zachránila mnohé mafiánské skupiny, jejichž živností bývají hlavně nelegální aktivity. A po alkoholu byla pochopitelně pořád sháňka. Poté, co se Al Capone přesunul z New Yorku do Chicaga, neváhal zaměstnat bývalé nepřátele a na rozdíl od ostatních nedbal na etnický původ svých podřízených. Zároveň nikdy nepoužíval slovo ‚mafie‘. Ve filmu brilantně komunikuje se zástupci médií. Na druhou stranu neodpouští chyby (viz scéna s baseballovou pálkou, která se opravdu stala) a snadno se nechá vytočit (ačkoli Ness překvapivě ještě snadněji). Pointa je ale taková, že nebýt prohibice, o které si snad ani na začátku nikdo nemohl myslet, že by mohla trvat věčně, nebyly by žádné války gangů a tím pádem ani žádní mrtví mezi civilisty. Jakékoli zákazy či krize, kór ty nesmyslné, vždycky někomu nahrají a umožní mu zbohatnout. Pravda, bez prohibice bychom neměli ani několik působivých, zamyšleníhodných audiovizuálních děl. Vedle Neúplatných kupříkladu skvělou Zemi bez zákona. 

Neúplatní zůstávají navzdory uvedeným výtkám filmem, na který se dá dívat pořád dokola. Bývali by si zasloužili cenu Akademie i ve třech ostatních kategoriích. Za Nejlepší kostýmy, o nichž už padla zmínka. Za Nejlepší výpravu, neboť atmosféra počátku 30. let jest zachycena precizně, na čemž má zásluhu nejen luxusní finální money shot, tj. záběr-celek, který sice stojí hodně peněz a i z logistického hlediska bývá extrémně náročný na realizaci, ale – stručně řečeno – v dobových projektech slouží k demonstraci okázalosti a hlavně pomáhá kupříkladu právě s budováním atmosféry. No, a soška za Nejlepší hudbu měla patřit Enniovi Morriconemu, jenž hlavním hudebním motivem opět potvrdil svou výjimečnou kreativitu, díky které jej s klidem můžeme označit za nejfenomenálnějšího skladatele v celé historii kinematografie.

FOTO: cinema.de