Nejpodstatnější rozdíl bude patrně představovat sekvence s obří vlnou, která je ve speciální edici navíc a kterou formy mimozemského života sídlící hluboko pod mořskou hladinou chtějí varovat lidstvo, aby přestalo s válkami a dalšími sebezničujícími sklony. To trochu odkazuje na Klaatua ze Dne, kdy se zastavila Země. Jinak je zase zajímavé sledovat rozdílný přístup filmařů, kteří natáčejí o mimozemšťanech. Jedni tvrdí, že kdyby přiletěli, drželi by se dál od vody (např. Znamení), jiní jsou naopak přesvědčení, že by vodu vyhledávali (např. Fakulta). Do druhé sorty spadá i Propast a funguje to naprosto znamenitě! Tenhle film lze vidět několikrát a ono blízké setkání třetího druhu, ať už s pseudopodem či pak na dně Propasti  – na rozdíl od této nadhodnocené Spielbergovy sci-fi – uhrane při každém zhlédnutí. Existuje samozřejmě ještě třetí sorta „emzáků“, kteří pijí olej, ale o těch třeba někdy příště.

„Když se dlouho díváš do propasti, propast se dívá do tebe.“ A taky: „Co nás nezabije, to nás posílí.“ Dva citáty Friedricha Nietzscheho, jaké posloužily jako motto pro dva kultovní bijáky z let osmdesátých. Druhý patří Barbaru Conanovi, první Propasti, která ovšem v tom nejlepším a nejlidštějším slova smyslu překrucuje jeho původně zamýšlený význam. Ponorka USS Montana se setkala s neskutečně rychlým neidentifikovatelným objektem, který způsobil její ztroskotání. Skupina těžařů z podmořské ropné plošiny Deepcore je instruována, aby se pokusila o záchrannou misi. A to za účasti mariňáků z Navy SEALS a Lindsay Brigmanové, která plošinu konstruovala a jejíž odcizený manžel Bud tým těžařů vede.

 










 

Povídku, ze které celý film vychází, napsal James Cameron už v šestnácti letech, když se zúčastnil experimentu pánů Franka Falejczyka a Johannese Kylstry, kteří demonstrovali speciální dýchací kapalinu, jaká dokáže de facto přeměnit plíce v žábry. Každý člověk je přece během těhotenství ve vodě a tělo si to dobře pamatuje. Nic naplat, mistrný režisér vlastně nikdy nenatočil snímek spadající do žánru science fiction, nýbrž science fact, jelikož všechno, co v jeho počinech vidíme, se dá vědecky odůvodnit, což vědí kupříkladu i v NASA. Za nějakých pětačtyřicet roků v branži díky tomu rozhodně dokázal všechny přesvědčit, že věda není nuda. Kór když vychytávky s ní spojené dovede umě zakomponovat do příběhu.

Vedle toho nutno připomenout, že ve druhé polovině 80. let minulého století stále probíhala studená válka, což reflektují taky tituly jako Rocky IV či Hon na ponorku. V Propasti ji do značné míry ztělesňuje poručík Hiram Coffey, jehož ztvárňuje Michael Biehn a jehož v hloubkách postihne vysokotlaký nervový syndrom, což vyústí v jeho paranoidní chování. Veliká nepříjemnost, když si hýčká nukleární hlavici, kterou chce mimozemšťany, o nichž se domnívá, že se jedná o Sověty, odpálit. A nenechá si to vysvětlit. Ostatně takových postav, které si jdou mylně za svým, najdeme v režisérově tvorbě více. Dáno je to především tím, že zažívají zcela mimořádné události, během nichž se dostávají do neobyčejných situací, jaké jsou pro běžného člověka leckdy obtížné pochopit, jelikož nikdy předtím neměl možnost se s něčím takovým setkat.

 










 

Kanadskému rodákovi, který v roce 2024 oslaví sedmdesátiny, byly v minulosti občas vyčítány dialogy, což je nesmysl, protože v Propasti jimi rovněž často udeří hřebíček přesně na hlavičku. Tenhle klenot by současně měl být promítán studentům a studentkám filmových škol, aby viděli, jak to vypadá, když mají postavy obdivuhodnou hloubku (to nesouvisí s prostředím, ve kterém se vyskytují, ale s tím, jak jednají a reagují) a když se ukázkově pracuje s napětím. Protože leckteré pasáže natolik vtáhnou, že při nich naprosto přestáváme vnímat čas. Navíc bez jakékoli nadsázky přinutí vstát ze židle. A dokonce můžeme získat ten pocit, že nám samým úžasem přestalo na několik sekund tlouct srdce. O kolika filmech se něco takového dá napsat?

Ona původní povídka doznala změny v tom, že jako nadstavbový prvek sledujeme disfunkční manželství Buda a Lindsay, jelikož ve stejné době pomalu končilo to Jamesovo s Gale Anne Hurd, která na Propasti pracovala jako producentka a se kterou krátce po svatbě trávili líbánky nedaleko Kajmanského příkopu, kde se příběh odehrává, ačkoli to vlastně není tolik důležité. Mnohem důležitější věc představuje skutečnost, že nás režisér ve filmu zaplavuje svou láskou k potápění, jaká se průběžně prolíná takřka celou jeho filmografií a jaká může být nakažlivá. Při této souvislosti dodejme, že v roce 2012, když se ve svépomocí zkonstruované ponorce ponořil na dno Mariánského příkopu, komunikoval se svou ženou Suzy Amis podobně, jako Bud komunikuje s Lindsay v Propasti. Rozdíl byl pouze v tom, že v realitě byla použita klasická vysílačka a naštěstí se neřešilo nic dramatického.

 










 

Ovšem během natáčení se dramatických momentů jinak řešilo až až. Ideální prostory se našly v městečku Gaffney v Jižní Karolíně, konkrétně se jednalo o nedokončenou jadernou elektrárnu Cherokee, resp. o obří válec, který měl původně sloužit jako ochranný kryt jaderného reaktoru, přičemž sem bylo potřeba napustit 28,5 milionu litrů vody. Znovu se však potvrdilo, že v případě Jamese Camerona platí, že nemožné prostě neexistuje. Helmy se zkonstruovaly tak, aby hercům a herečce bylo vidět do tváře a k tomu mohli normálně mluvit, jelikož regulátor k dýchání byl zabudován do boční strany. Dva šikovní inženýři díky své halogenové výbojce SeaPar vyřešili podvodní svícení, za což byli odměněni technickým Oscarem.

Bratři James a Mike Cameronovi si zase nechali patentovat podvodní skútr SeaWasp, který se stal významným pomocníkem při natáčení podvodních záběrů, o které se většinově postaral Al Giddings. Problémy byly s čistotou vody v nádrži, kdy nejdříve příliš mnoho chloru způsobilo členům štábu drobné potíže, a věru nepomohlo ani prasklé potrubí, kvůli čemuž začala voda superrychle ubývat. Ničemu nepomohly ani místní kozy, které do nádrže vykonaly potřebu a překousaly kabely. Při výčtu menších i větších průšvihů nelze opomenout tehdejší režisérův perfekcionismus, kdy projektu dával 200 procent a to samé vyžadoval od ostatních, se kterými často jednal nepřiměřeně ostře.

 










 

Mary Elizabeth Mastrantonio, stejně jako všichni ostatní předvádějící vynikající herecký výkon, se při oživovací scéně sebrala a utekla z placu, protože v kameře v nejklíčovější moment došel film. Ed Harris a hlavně sám James se málem utopili, když jej asistent režie včas nevaroval, že mu brzy dojde kyslík a jeho potápěč měl pak pocit, že panikaří a nechtěl ho nechat stoupat dál k hladině, aby mu kvůli změně tlaku nepraskly plíce. Jinak trávil i deset hodin denně pod vodou, takže si monitory po dobu, než dojde k vyrovnání tlaku, nechal přistavit tak, aby mohl zatím sledovat natočený materiál. A když ho z helmy bolelo za krkem, zavěsil se vzhůru nohama a přikázal, aby byly otočeny i monitory.

Propast, jak ukazují předchozí tři odstavce, je dokonalou ukázkou toho, že někdy je nutné pro natočení famózní podívané podstoupit četná příkoří. I z tohoto důvodu se dá tvrdit, že zůstává trochu neprávem ve stínu legendárních blockbusterů Terminátor, Vetřelci, Terminátor 2: Den zúčtování, Titanik, Avatar a Avatar: The Way of Water, byť její pozice se za ty roky rozhodně zlepšila. Tenkrát se při premiéře musela sklonit i před Strýčkem Buckem, byť přátelští mimozemšťané v osmdesátkách evidentně táhli (viz např. E.T. nebo Starman), o čemž by John Carpenter s tehdy v kinech nenavštěvovanou Věcí mohl vyprávět. Autor má určitě pravdu v tom, že na Strýčka Bucka si v současnosti zase až tolik lidí nevzpomene.  Na rozdíl od Propasti, která by měla být povinně zhlédnuta nejen příznivci a příznivkyněmi sci-fi, nýbrž brilantních filmů obecně, a která potvrzuje režisérova slova o tom, že mimozemský svět existuje v podmořských hlubinách přímo na planetě Zemi.

FOTO: cinema.de