Stejně jako v New Yorku, je i v Los Angeles rok 1941. Druhá světová válka začala dva roky zpátky, ale k útoku na Pearl Harbor ještě nedošlo, takže normálně probíhají kulturní akce. Štěstí pro Bartona Finka, který se živí jako spisovatel/dramatik a brzy taky coby filmový scenárista, protože jeho hry – zvláště ta poslední – mají v metropoli na východním pobřeží veliký úspěch, což neujde pozornosti hollywoodského magnáta z toho západního. Titulní hrdina se ubytuje v mokvajícím hotelu Earle a po setkání se šéfem společnosti Capitol Pictures, který bezmezně věří v jeho geniální schopnosti, se pustí do práce na dílku o wrestlingu. Složitá záležitost, když o tomto sportu nic neví.

Důvěru v sebe vloženou nechce zklamat, a tak může být vděčný osudu za to, že mu do cesty přihrál, zdá se, ty správné lidi. Jedním je soused Charlie Meadows, se kterým si výborně rozumí. Dalším by měl být autor Bill Mayhew (jenž možná později napsal původní námět k Rockymu ;-) ), který by mu mohl předat potřebné zkušenosti, avšak ve finále jej mnohem více ovlivní setkání s asistentkou/milenkou tohoto pána, která se jmenuje Audrey Taylorová (Judy Davis). Se svým tvůrčím blokem se může svěřit producentovi Benu Geislerovi (Tony Shalhoub), ovšem deadline se blíží, takže ničemu nepomůžou další události, po kterých Barton tuplem zjistí, že Broadway a Hollywood jsou dva různý živočišný druhy.

Specifickými exempláři jsou i Joel a Ethan Coenové. Svou stálou diváckou základnu, která hltá veškeré jejich osobité výtvory, určitě mají, ačkoli není tak široká jako třeba u Quentina Tarantina. Přesto se pyšní hned čtyřmi Oscary místo dvou, byť za Bartona Finka se nedočkali ani nominace, na rozdíl od Michaela Lernera ve výborné roli toho šéfa Jacka Lipnicka. Šance byla také v kategorii výpravy a kostýmů. Většinu času přitom strávíme v jednom hotelovém pokoji, kde se odloupávají tapety. To by přece mohlo znamenat, že se za nimi něco (či v případě bratrů Coenů někdo) skrývá, ale na to tentokrát nikdo nemyslí. Přesto se dočkáme druhého plot pointu, který přinutí úplně zbystřit pozornost. A vlastně představuje hlavní důvod, proč tenhle počin jistojistě stojí za zhlédnutí. Tím spíše, že po něm dojde na jeden ještě významnější twist.

 










 

To však neznamená, že by se do té doby nic nedělo. I když Bartonovo počínání bude patrně o malinko srozumitelnější těm, kteří mají zkušenosti se psaním. Není pochyb, že bráchové Coeni mají film jakožto médium moc rádi a že tudíž mají ledacos nastudováno, v tomto případě včetně jednání detektivů, producentů a čelních představitelů studií na začátku 40. let 20. století. Ostatně ono se za těch 80 roků pravděpodobně příliš nezměnilo. Není důležité, jestli mají jednotlivé postavy konkrétní předobrazy. Daleko podstatnější je, že jsou v tomto komornějším pojetí velice dobře napsané a že tím pádem působí jako z masa a kostí.

To platí i pro Charlieho, ze kterého se vyklube postava ještě pozoruhodnější než ta titulní. Zvláštní, že přesto můžeme tvrdit, že je lepší, když se můžeme jenom domnívat, čím konkrétně u sebe na pokoji zabíjí čas, než abychom to přímo viděli. Johnové Goodman a Turturro s režiséry (oficiální kredit má pouze Joel) nespolupracovali poprvé, což není zanedbáníhodný fakt, neboť evidentně pochopili, proč jejich postava dělá to, co dělá, a zároveň tedy určitě znali odpovědi na ta „Proč“, jaká nás při sledování napadnou. Na rozdíl od jiných snímků této dvojice se jich v Bartonu Finkovi zase tolik složitěji vysvětlitelných nevyskytuje, čímž se lisí od jejich oceňovaného dramatu Tahle země není pro starý, které v závěru výrazně odbočí z nastolené cesty. Tohle dílko sice taky, nicméně pořád pro to máme jasné odůvodnění.

Barton Fink je totiž docela parádní satira, ač nepřekvapivě ne tolik jako třeba český Trhák. Stejně není divu, že se čtvrt století poté k tomuto žánru vrátili, aby stvořili Ave, Caesar!, který nás rovněž zavádí do světa stříbrného plátna, akorát v 50. letech. Vzhledem ke společnosti Capitol Pictures se pohybujeme ve stejném vesmíru, tudíž by nebylo od věci zhlédnout oba projekty coby Double Feature. Zařazení Bartona Finka mezi „Kafkoviny“ se tváří býti adekvátní pouze z části, jelikož dominantním pocitem se nestává úzkost, nýbrž zvědavost. Navíc v mnohem větší míře zaujme téma autorství, se kterým to někdy může být komplikovanější, jak dokládá Audrey, ovšem zároveň fascinující v tom smyslu, co dovede lidská mysl vytvořit, byť se leckdy může stát, že to, co sám stvořitel považuje za brilantní, ostatní nedokážou naplno ocenit. Například z Bartonova scénáře k filmu Silák (The Burlyman) si vyslechneme pouze fragmenty, ale už z nich se dá rozpoznat, že půjde o něco mimořádného. Natolik, že by se to mělo i ve skutečnosti natočit!


KOMPLETNÍ PROGRAM KINA AERO JE K DISPOZICI TADY


FOTO: cinema.de